Subkoviny
Když je blízko nebezpečí, když je ohrožena myší jistota, začíná myška bláznit, jančit a zachraňovat co se dá. To je myší přirozenost. Já jsem myš. Blázním, jančím, zachraňuju. Pravda, občas to vypadá, že z té potápějící se lodi skáču přímo do oceánu, kde se utopím. Zřejmě jsem tam i skočila. Ale po dně jsem se nakonec dostala až na souš. Teď jsem v bezpečí.
Sedím na patách ve známém pokoji u známého křesla a tmavá očička upírám vzhůru. Jen tak zpod víček pokorně pojukávám. Když se dlouho nic neděje a notebooku se dostává více pozornosti než mně, strkám Pánovi čumáčkem do lokte. Jen malinko. Opatrně. Čím ho ta druhá myš přitahuje...nedá se na ní připnout svorka, nesmí se na ní kapat vosk, špatně se váže, na elektrodu nereaguje. Strk, strk čumáčkem do lokte. Pánova ruka se zvedá, myší srdíčko buší jako o závod. Kam se ruka vydá?
Tento text pochází z internetových zdrojů, sebrala, utřídila a přeložila Volturi.
Číst dál: Věci,které nechcete slyšet od svého Pána,když jste nahá a svázaná
Před rokem a něco jsem na Elefernu uveřejnila „píchací reportáž z Hellu", kterou jsem nazvala „Okroužkovaná". Nechala jsem si napíchat čtyři kroužky do pysků a byla jsem na ně strašně pyšná. Někdy jsem provokovala Pána tím, že jsem si dva a dva kroužky zamkla zámečky (a byla jsem za to potrestána), někdy on věšel na kroužky závažíčka. Jenže se to nějak špatně hojilo. Jeden kroužek byl v pohodě, jeden jakž-takž, a dva pořád zlobily. Polívala jsem si kundičku peroxidem vodíku a odvarem řepíku, chvíli to bylo v pořádku a pak zase začaly potíže. Asi tam byl nějaký zánět, nebo moje tělo nechtělo kroužky přijmout, moc jsem to neřešila. Ale po čase jsem si řekla, že pysky mají smůlu, budu je považovat za zahojené!
Ach jo, zase bude 20. dubna a já budu mít narozeniny. Ten povzdech proto, že už šedesátédruhé. Už bych to měla tajit a ne slavit! Ale v úterý 20.4. jedu k Pánovi a mám slíbený parádní dárek. Přála jsem si pořádný výprask, 62 ran, a on mi to s potěšením slíbil.
Strašně nerada moralizuji, ale komentář jedné z nás k tomu nutí můj pocit zodpovědnosti. Uveřejnila jsem zde reálnou povídku Můj první pan Pán. Reálnou proto, že se skládá z mých reálných zážitků a pocitů, a povídku proto, že je to jejich koncentrát. Když jsem ji dopsala, ozval se ve mě maličký vykřičník " pozor dáváš návodný příklad" Ale smázla jsem ho s pocitem, že byť je některé čtení na Elefernu přístupné i bez přihlášení věřím tomu, že jsme tu všichni dospělí a zodpovědní sami k sobě.
Už od rána jsem myslela na to, jaké to bude, až mi bude Fousáč propichovat pysky. Vydržím to? Nebudu křičet? Pomyšlení na bolest mě vzrušovalo, ale měla jsem trochu i strach. Takový hezký strach.
- Základní údaje
- Napsal Lorelei, překlad Soptík
- Kategorie: Subkoviny
- Zobrazení: 1489
Abstrakt: Aneb jak správně naladit bytost pohlaví ženského, aby přistoupila na vaše neobvyklá sexuální přání.
- Základní údaje
- Napsal lapetitemort
- Kategorie: Subkoviny
- Zobrazení: 715
Spoustu stránek, chatů, seznamek a fantasy povídek pomohlo vytvořit lživý pohled na D/s vztahy. Mnozí tento seznam zapoměli, a oddali se vlastním fantaziím. Jak často jste tyhle výroky od někoho slyšely? - "Subinky nedělají X...", "Opravdová otrokyňka by nikdy...", "Pokud jsi OPRAVDU SUBMISIVNÍ..." To jsou všechno formy manipulace.
Ať už jste subinka, subíček nebo zkrátka "spodek", máte právo..{mosimage}
- Máte právo na to, aby s vámi bylo zacházeno ohleduplně.
- Máte právo na to, aby s vámi zacházeli s respektem.
- Smíte vyjadřovat svoje pocity, ať už jsou "dobré" nebo "špatné".
- Základní údaje
- Napsal lapetitemort
- Kategorie: Subkoviny
- Zobrazení: 842
Na známém úchylném serveru, bylo nebylo (už není), nacházelo se fórum s převelice zvláštním názvem i obsahem.
Co se subinkou, která podléhá svodům jiného Pána? A má dominant právo svádět cizí subinku s vědomím, že už Pána má?
Začíná den. Zamřížovaným oknem vidím jak obloha dostává jasně modrou barvu.
Na tvrdé posteli se mi špatně spalo. Budila jsem se vždycky když jsem uslyšela šramot. Bála jsem se, zda to není On. Zda nebude zase chtít trápit mou duši svým podivným chováním. Je to blázen. Blázen. Vězní mě tady už druhý den. Těším se ale na každou jeho přítomnost, protože je to šance na přežití. Je to jediná živá bytost, která tu se mnou může komunikovat.
Ta modrá obloha mi připomněla, že jeho oči mají podobnou barvu. Nebo snad zelenou...Snažím se vybavit si barvu jeho očí. Ale pamatuji si jen ruce a hlas. Jeho hlas je mi příjemný. Stírá všechny mé nevyřčené námitky. Jeho ruce, které spočívají nehybně vedle jeho těla, když jej orálně uspokojuji a ani se nepohnou mě přivádějí k soucitu....jakoby byly mrtvé. Jen....uvnitř jim v žilách koluje touha po životě, kterou záměrně dusí. Bojí se. Bojí se tak jako já jeho? Vnímá mě tak, jako já jeho? Přemýšlí o mém pohledu, o mém hlasu nebo o mých dlaních, které se marně snaží pohladit mu aspoň nohy, když je výš nepustí.
Absurdita situace vymyká mé reakce normálu. Jsem tu zavřená a nevím kým a nevím kde a nevím do kdy. Smrti se nebojím. Ale co Ti, kteří by tu zůstali po mě?
