Žádnému bohu, dokonce ani mamince, se nebudete zodpovídat z toho, jací jste se narodili.
Vždycky jenom z toho, jak jste s tím naložili.
Kupodivu člověk sám to vnímá naopak -- souží se z nepřízně osudu, ale aby si vyčítal řeba svoji lenost nebo nedůslednost či snad neupřímnost... to ani omylem, to je přeci jeho právo jak se životem naložit: to "ti druzí" přeci mohou za naše zpackanosti.
"Bohu budiž žalováno, že mám ručičky jak hůlčičky a že men stvořil s křivým hřbetem! ...né, do posilovny chodit nebudu, jdu do hospody."
Nestyďme se za jinakost a nevyhýbejme se tomu. Holt někdo má ostrý hudební sluch, jinej necítí vůně.
Co z toho je talentem a co handycapem... to nelze předem říci, to je vždycky až na tom, jak s tím naložíme.
Pedofil nemusí krást děti na hřišti a vracet je zlomené či mrtvé, může si najít drobnou manželku plochou jako prkno a dělat oddélového vedoucího, však nikdo jiný s těmi parchanty uječenými tu svatou trpělivost mít nebude.
Pokud je mi dán čuch loveckého psa pro drobné obavy a strachy dívčí duše... no proč ho jako hudební sluch nevyužít a nerozehrát nějakou "symfonii strachu a odpuštění"?
Jednoho dne prostě bude nadevše jasné, že to, co nás pronásleduje celé dětství v představách a snech není jenom nějaká představa, se kterou jsme se ještě nevyrovnali... ale že je to prostě jedním ze základních kamený naší osobnosti.
Nemůžeme jinak než si to přiznat, jinak nás to roztrhá v depresích na kusy.
Dřív nebo později přijde den, kdy se podvědomí začne hlásit o svoje a není síly, která by ho přemohla.
Přiznejme si, že jsme právě takoví jací jsme... a vyjděme tomu vstříc.
Není potřeba to každýmu věšet na nos a vytahovat se tím, to je jenom opačný extrem od schovávání se.
A říká se tomu ComingOut.
A pokud to zkusíte ošulit... no, to bude fakt krutý stáří.
