Hrdinové od stolu a od lože
Celé roky, desítky celých roků, neochvějně stále šla po mém boku.
Ve smrti, v hanbě, v chudobě.
A v těch lepších chvílích jsme se spolu smáli šťstně, v těch zlých pak hořce, ale i přes slzy jsme si hleděli do očí s vědomím, že kdyby celý svět byl zničen, máme jeden druhého.
Jako dobrá žena si nestěžovala a provázela mne a jako dobrý muž jsem ji neovládal a držel jsem ji, když padala únavou od cesty po mém boku.
V protichůdnostech byli jsme jako rub a líc téže mince a v souladu jako noc a den nad zemí.
K stáru už trhliny se objevují, už máme i ohledy, ve kterých se neshodnem.
Nemohu jí vyprávět, co dělají moji oblíbení herci a nechci slyšet, jaká trápení mají ti její. Nesmiřitelné jsou to tábory.
A tak nás, povšechny časy prý nerozdělitelné, rozdělil střep zrcadla Ledové královny snů a za noci hledíme na svůj svět každý jen svým okem a pak pod slunce jasem zas přemítáme o svých hrdinech, jen o těch svých:
ona sleduje Novu, ...já porno.
