Abstrakt: Příběh O...
Třetí kapitolu pojednání o BDSM žánru věnuji nejmladšímu dílu : Příběh O. byl napsán v padesátých letech 20. století. Je to tedy dílo současné a tak se nabízí otázka, PROČ se stalo „kultovním“ (ať se nám ten pojem líbí, či ne)? Vždyť padesátá léta - to je vlastně dneska a v současné době vzniká přece spousta pornografické a erotické literatury různé kvality! A dokonce díky surrealistckému zájmu o bizarní představy a temné hlubiny lidské duše vzniká i spousta filosoficko-uměleckých děl, která se věnují sexuálně-perverzní tématice! (mezi takové by se dala řadit i beletristická tvorba již zmiňovaného Bataille) Tak proč se „slečna O.“ stala tak vyjímečnou? Možná je to tím, že to není žádné vysoké umělecko-filosofické dílo, které by čtenářům bránilo v poklidném čtení; a ani nesklouzává k laciné, prvoplánové pornografii.
Na rozdíl od ostatních kapitol se v tomto případě nebudu věmnovat autorovi zmińovaného díla. Pauline Reageová je pseudonym, který si zvolila Dominique Aury (což také není její pravé jméno)- milenka vydavatele. Příběh O. je tedy s největší pravděpodobností milostný dopis (a vydavatel to v doslovu i přiznává), který Dominique napsala svému milenci, aby mu naznačila své skryté sny, toužebná přání... Jak symbolickým se tedy stává, že od jeho vydání používají dívky Příběh O. jako dar svému milému, když mu chtějí vyjevit, co by rády...
Kdo je tedy slečna O. a co tak zajímavého prožívá? O. je moderní, dalo by se i říci „emancipovaná“, žena. Pracuje jako módní fotografka, je spolčenská, jinými slovy: není to žádná domácí puťka. Z náznaků i vytušíme, že je v mnoha ohledech femme fatale. Avšak této vampýřici lámající srdce nejednomu muži, přesto jeden chlápek přistřihne křidélka. Tomu se ona plně oddá a chce být pro něj „ta nejlepší“. Zkouška její oddanosti nastává, když ji on vezme do zámečku v Roissy, kdese octne v prapodivné společnosti. Při popisu tohoto společenství by bylo nejvýstižnější říct, že „to byla taková zednářské lóže“ - ač sotva se tomu podobá. Každopádně Roissy je místo plné tajemství, tajných symbolů, záhadné hierarchizace a prapodivné pospolitosti. Muži i ženy zde nosí předepsaný úbor a na veřejnosti se prokazují zvláštním symbolem (možná právě díky Příběhu O. vzniklo to „ghetto vyjímečnosti“, které se jeví tak typické pro naši BDSM komunitu;-)) ). Na tomto místě je O. vržena do náruče chtíčů zvrácených deviantních můžů, kteří ji týrají - ať už tělesným mučením, či sexuálním zneužíváním. Avšak zjištění, že do tohoto poníženého stavu ji uvrhl její milý, ji nutí překonat samu sebe a zalíbit se mu víc, než kdykoliv předtím, nezklamat ho. Těší ji, že je jeho nástrojem, že ho může potěšit svou pokorou a ochotou. Že je hodna toho, aby jí věnoval všem těm chtivým mužům.
I po propuštění z „vězení“ v Roissy však O. není svobodná - prsten se symbol musí nosit „nafurt“, smí se oblékat jen do určitých typů oděvu a má předepsaným způsobem sedět, chodit atp... Tímto se podle mne Příběh O. vymyká běžné erotické produkci - v první části se i přes „zednářský“ charakter společenstva neděje nic „vyjímečného“: kapitola odehrávající se v Roissy je jen popisem mnohdy i originálního mučení, týrání a sexuálního ukájení. Oproti tomu však období „na svobodě“ již popisuje jinou stránku. Zatímco v Roissy neměla O. svým způsobem na výběr, venku je však její postavení evidentně její volba. Na první pohled je volná - pracuje, smí se chodit bavit, ale skrytě je uvězněná stejně jako v Roissy. Nikdo nevidí, že pod oblečením nemá spodní prádlo, že sedí s rozevřenými stehny a její tělo nese stopy po bičování; ani symbol na prstenu není nezainteresovaným znám. Avšak člověk s věcí obeznámený ví, v jaké pozici se O. nachází. Je to vlastně taková dvojí hra.
Příběh však graduje - René, milenec O., jí věnuje svému nevlastnímu bratru siru Stephenovi, se kterým O. dojde ještě dál: kvůli němu si tvaruje pas mučícím korzetem, nechá si vypálit cejch s jeho iniciály a na genitálie nasadit prstenec s jeho monogramem. Na konec - když ji Stephen chce opustit - spáchá sebevraždu.
Autorčin milenec v doslovu uvažuje o štěstí nalezeném v zotročení. A přesně to JE O. - mladá sebevědomá žena, která se našla v roli poslušné a oddané subinky. Ne, O. není masochistka - ano, nechává se mučit a je šťastná, když ji její milý týrá (či nechává týrat), avšak bolest je bolest a to je pro ni nepříjemné. Na bičování apod. se těší, ale už samo pomyšlení na to utrpení ji děsí. Mučení bere jako „dar“ - jako výraz úcty, který se jí dostává tím, že je hodna toho, aby se jí její Pán věnoval. Proto spíš než přijetí bolesti je pro ni důležité přijímání této pozornosti, kterou jí její Pán tímto uštědřuje.
Krom toho, že O. je ideálním prototypem oddané subinky, je také jakousi konsenzuální obětí. Vždyť to, co s ní muži např. v Roissy dělají - jak ji trýzní a przní - to není nepodobné děsivým zážitkům takové Sadeho Justýny. Avšak při čtení Justýny sice pociťujeme rozkoš z hrdinčina utrpení, avšak zároveň máme přitom pocit určité nepatřičnosti - „vždyť ta dívka je nevinnou obětí!“ , vnucuje se nám neodbytně sociální cítění. Na proti tomu sice O. trpí stejně drasticky, nicméně ona sama k tomu dáva souhlas: několikát se v Příběhu O. zdůrazňuje, že O. může kdykoliv ze vztahu odejít a své otrocké postavení tak zrušit.
Dále je „Óčko“ taktéž dost dobrým popisem vývoje D/s vztahu: subinka nalezne v podřízené roli své osobní štěstí a vyvine se z ní silná sebevědomá osobnost; navíc postupem času si nechává líbit víc a víc ujetostí. Také konce vztahů s Reném i sirem Stephenem jsou nabíledni: René je sice ten, kdo ji Stephenovi předá, přesto je to ONA, která ho opouští. René ji totiž nemůže dát to, co ji dává sir; on už ji nemůže více nabídnout, nemá tolik „síly“ , aby ji dále formoval. A kam to až může dospět? - v druhém případě, kterým je vztah O. a sira Stephena, ji Stephen vytvaruje přesně do podoby, jaká se mu líbí a vyhovuje mu. Avšak po dokončení této pygmalionské činnosti již mu hračka O. nemá co dát - proto ji opouští. A O.? - ta umírá, neboť její Bůh odchází a život bez Pána ona nedovede žít.
Právě proti brutálnímu pesimistickému konci můžeme vznést spoustu námitek - vždyť Pán by měl být ten dospělý; ten, který svému „děťátku“ rozmluví takovýto pošetilý nápad. A ač mu už takováta hračka nemá co nabídnout, najde jí nové umístění. Jenže Příběh O. JE literární fikcí a jak jinak, než patetickým koncem by to mohlo skončit! Proto tu smrt berme symbolicky; jen jako výraz toho, že O. bude navěky nosit všechny ty symboly spoutání - tak jako manželé do smrti (či rozvodu) nosí své snubní prsteny, tak ona dává svou věčnou oddanost najevo prstencem v genitáliích a cejchem na hýždích.
Kultovnost Příběhu O. se projevuje v různých pokusech o umělecké zpracování - vznikají comicsy a ani filmových přepisů není ušetřen. Zfilmován byl několikrát a mnohokrát i tak, že literární předlohu připomíná jen zběžně. Věrný je snad film “Histoire d´ O.“ z roku 1975 od režiséra Just Jaeckina. Navíc v roce 1995 vznikl brazilský (!) seriál o deseti částech, který knihu pravděpodobně dost věrně ztvárňuje. Film i seriál se dá sehnat na VHS (a seriál je zčásti převeden i na DVD)
Literatura: Pauline Reageová: „Příběh O.“; nakl. Tabu, Praha 1991
http://www.storyofo.co.uk (stránka s informacemi o všech filmových, výtvarných, literárních a jiných uměleckých zpracovaní „Óčka“)
