Abstrakt: Další mistr pera v BDSM teritoriu, Markýz de Sade...
Donatien - Alphonse - Francois markýz de Sade
Jako druhý guru sadomasochistického žánru je markýz de Sade - filosof a spisovatel, který žil v letech 1740 - 1814; tedy v druhé polovině 18. století. Byl to Francouz a toto období bylo pro Francii velice převratné: pomalu říše ztrácela ze svého prvenství a na postu nejvyšším ji začínala nahrazovat koloniální Anglie. Také to byl vrchol francouzské královské absolutistické vlády - poté již nic nebylo tak, jako dřív (ano, tento nostalgický povzdech nad krásnými intrikami šlechtické vrstvy je přítomen v markýzových dílech - např. v „nejcudnější“ Zoloe). Navíc 18. století, století vědy, dalo zájem o člověka jako přirozenou a nedílnou součást přírody a ten víceméně vyústil v osvíceneckou filosofii.
Mladičký de Sade se musel aktivně podílet na sedmileté válce, která byla pro Francii prohrou. A tak není divu, že on - šlechtic - jako ideální svět (pro svá díla) vidí v době vlády Ludvíka XIV. (na konci této éry se odehrává 120dnů Sodomy). Co se týká samotného života „božského markýze“ - sáhněte po knížce od Františka Kožíka „Černé slunce“ (ovšemže je to beletrie parazitující na historické postavě, proto neberte vše do slova!; kniha je z roku 1992 a dá se sehnat v knihovnách); případně shlédněte nějaký historický film o de Sadem.
Ve stručnosti je třeba zmínit, že de Sade v sobě objevil různé perverzní sadistické choutky a ač ženatý, tak je uspokojoval - ať už s náhodnými prostitutkami (jejichž svědectví ho házelo na tenký led a přívádělo do zájmu policejních složek), či s harémem svých sexuálních otrokyní, které si držel na svém venkovském sídle. Je jedno, zda tyto jeho úchylky ho v sedmdesátých letech přivedly do vězení v Bastile. Zkusme se vžít do mysli takovéhoto vězně: cca čtyřicetiletý muž plný nejbujnější fantazie a rozhodně ne mdlého rozumu sedí zavřený v „kobce“ a má tak dost času přemýšlet. Uvažuje o světě, o tom, jak to vlastně v životě chodí; přemítá o člověku, o jeho podstatě, umístění v přírodě, jeho tužbách atp....no a k tomu započítejme ty jeho sexuální představy! Není tedy divu, že se mu v hlavě vylíhne příběh, kterým začne žít a čím víc ho ztvárňuje na papír, tím více se noří do děsivých hlubin lidského nitra Takto bych popsala 120dnů Sodomy - příběh čtyř nejzkaženějších mužů, jaké si dovedeme představit: zbohatlíci, kteří své jmění nabyli čímkoliv, co nebylo počestné, nebáli se korumpovat, lhát, loupit, vydírat, vraždit.... . Tito zhýralci jsou navíc unuděni vším normálním a tak na opuštěném zámku po dobu čtyř měsíců se nechávají bavit tím nejperveznějším svými oběťmi, které čítají jak jejich manželky, služky, souložnice, tak i z klášterů unesené děti. Jakýto symbolický protipól krásy, mládí a nevinnosti oproti postarším mužům oddávajícím se všem těm koprolagnickým ujetostem! Proto také šanci na přežití v této společnosti má pouze ta osoba, která bude taktéž fascinována exkrementy a bez pocitů viny bude též páchat všemožná zvěrstva.
Řekněme, že obsáhlé dílo 120dnů Sodomy (které je literárně propracované jen v první části - zbylé tři měsíce jsou jen náčrty Sadeho představ, které nestihl rozpracovat) bylo základním kamenem jeho filosofie.
Ano, markýze můžeme brát jako filosofa, ač já se tomuto označení poněkud vzpírám. 120 dnů Sodomy je jeho filosofických úvah prosté, nicméně již Justýna (sepsaná už na svobodě, na přelomu osmdesátých a devadesátých let) je plna jeho názorů. Nicméně za filosofický traktát můžeme považovat pouze „Rozhovor kněze a umírajícího“, což je velice kraťoučký spis - a na stvoření svébytné filosofické teorie je to poněkud málo, že?!
A jaká jsou tedy východiska Sadeho filosofie? Byl libertarián a tudíž se věnoval likvidaci všech lidských vnitřních zábran. Co chápal jako největší lidské pouto? - zbytečnou ctnost, pokoru před něčím, co nás údajně stvořilo. Ano, dalo by se říci, že nevěřil v Boha - nevěřil v jednoho tvůrce; podle něj prvním, hlavním a vlastně jediným stvořitelem je příroda. A ta člověka vytvořila takového, jaký je - i s jeho smysly a vášněmi a ty on musí uspokojovat. Věří pouze v to, co vidí (= v stvořenou přírodu) a že vše, co se děje, jsou přirozené důsledky přirozených příčin. Ctnost a dobré činy de Sade odsuzuje, jsou-li konány povrchní touhou a představou po něčem vyšším; ospravedlňuje je tehdy, jsou-li konány pro naše osobní dobro. Podle něj příroda stvořila člověka k uspokojování potřeb, ať už to jsou ty „špatné“, nebo ty „dobré“. Dokonce ve svých názorech dochází tak daleko, že člověka odsuzuje na pouhý nástroj v rukou přírody, která si s ním dělá, co chce. (A právě proto, člověk MUSÍ své vášně uspokojovat!). Tento myšlenkový background je zřejmý v Sadeho Justýně i Juliettě. Výcuc z obsahu ode mne nečekejte, předpokládám, že většina z vás tato díla četla a tak jen ve stručnosti: Justýna a Julietta jsou sestry a oba spisy popisují dvě strany jedné mince. Justýna jako symbol ctnosti a Julietta jako neřesti (proto i jejich tituly tyto vlastnosti vyzdvihují: Justýna čili Prokletí ctnosti a Julietta čili Zdar neřesti) Justýna, to ctnostné děvče upírající své naivní pohledy k Bohu, trpí v rukou svého neřestného okolí, které nedělá nic jiného, než co je podle Sadeho přirozené - uspokojuje své tužby. A tak vidíme, jak to nevinné děvčátko se stává obětí čím dál větších zhůvěřilostí. A přitom by stačilo tak málo! Postačilo by vydat se cestou opačnou; tou, kterou zvolila její sestra, která se v klidu oddává svým tělesným touhám a i jiným potřebám - neváhá vraždit, krást i ničit své příbuzné; důležitá je jen ona sama a její tužby; brát ohled na ostatní je zbytečnou zátěží. Tato cynická atmosféra dáva tušit Sadeho pesimistický pohled na svět, který je zlý a „zkažený“ a tak být zkaženým a zlým je nejlepší metoda, jak přežít. Zajímavé je též to, že Justýna končí svým způsobem happyendem: po všech útrapách nalezne svou sestru Juliettu, která se jí ujme a poskytne jí blaho až do její (žel brzké) smrti. Nicméně už v Juliettě nějaký náznak hrdinčina „altruismu“ nenalezneme!
Není tedy divu, že Sade fascinuje - surrealismus ho téměř povýšil na boha a kdo ho nezbožňoval, ten jako by nebyl. Proto také první vydání Justýny u nás v Čechách obstarala Surrealistická skupina a ilustrací se ujal Jindřich Štýrský a Toyen. I filmové zpracování Sadeho děl je lákavé: už v roce 1930 Louis Bunuel ve svém (taktéž surrealistickém) filmu „Zlatý věk“ ztvárnil prvky ze „120dnů Sodomy“. Toto dílo bylo také využito v roce 1970 ve filmu „Salo aneb 120dnů Sodomy“ od Piera Passoliniho. Nicméně, kdo čeká, že Salo je filmový přepis 120dnů Sodomy bude zklamán. Ani Justýna i Julietta neušly pokusům o film - zájemcům doporučuji zkusit vyhledat filmy španělského „kultovního“ režiséra Jesuse Francka, který točil své filmy na přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Tuším, že jeho film „Deadly sanctuary“, kde roli markýze de Sade si zahrál Klaus Kinski, je sehnatelný na VHS po různých e-shopech (a e-aukcích). Z filmů zabývajících se životem markýze bych zmínila loni do kin uvedený „Quills - perem markýze de Sade“ (režie: Ph. Kaufmann) - ten však není věrným ztvárněním historické reality, nýbrž postavu markýze využívá pro popis lidské povrchnosti a přetvářky. (A opravdu ten film NENÍ „hollywoodskou ptákovinou“!!! ). V témže roce (tedy 2000) byl natočen o Sadeho životě také francouzský film „Sade“ (režie B. Jacquot)
U nás, do českého jazyka přeložené, se z knih markýze de Sade dají sehnat, převážně po výprodejích a antikvariátech, následující tituly:
Literatura:
- de Sade: „Justýna čili Prokletí ctnosti“; nakl. Cesty, Praha 1990
- de Sade: „Julietta čili Zdar neřesti + Rozhovor kněze a umírajícího“; nakl. Istenis, Brno 1993
- de Sade: „120dnů Sodomy“; nakl. Cesty, Praha 1992
- de Sade: „Zoloe a její dvě pomocnice“; nakl. Votobia, Praha 1997
