Abstrakt: Sexuální sebeovládání ženy jako důkaz její nefalšované podřízenosti, "sebepřemáhací sex".
Většinu žen jistě neláká představa nějakého bezohledného, bezduchého (a) surového mučení, tak jak je praktikováno mezi skutečnými sadomasochisty bez ohledu na pohlaví.
Jak ale dosáhnout pocitu naprosté autentičnosti situace, která už od nepaměti tolik vzrušuje většinu lidí bez ohledu na vzdělání, věk a pohlaví - tedy situace, v níž je úplně bezbranná nahá žena bezmocně vydána do rukou muže, a jak přitom zajistit, že takové situace muž nijak nezneužije a že se tedy skutečně bezbranné ženě nic nestane?
Pro další pokračování v těchto úvahách je nutno si nejprve uvědomit přesný význam pojmů “bezbrannost”, tedy nemožnost obrany všeobecně a “bezmocnost” nebo “stav bezmoci” vyjadřující, že člověk se nemůže bránit proto, poněvadž toho z nejrůznějších příčin prostě není schopen (např. je spoután). Bezmocnost je tedy jen jednou z možných forem bezbrannosti.
Nemáme však vhodný výraz pro jinou formu bezbrannosti, kdy člověk sice obrany schopen je, ale přesto se z určitých důvodů nebrání: kdy je tedy bezbranný, ačkoli ani zdaleka není bezmocný. Sem patří i situace, kdy se člověk sám zdrží něčeho, co by jinak velice rád udělal anebo kdy naopak dělá něco, co by sám z vlastní vůle nikdy neučinil: malé dítě by se večer jistě raději dívalo na televizi, ale podřídí se vůli rodičů a jde spát, dospělý člověk by to v práci leckdy rád “vytmavil” svému šéfovi, ale neudělá to a dále se řídí jeho pokyny, voják by rovněž jistě radši šel za svou dívkou, než se plazil bahnem na cvičišti a ona mladá žena ve věznici také rozhodně nijak netouží po elektrických šocích do svých prsů a přirození a přesto se nechá bez většího odporu odvést do mučírny, tam se (s vědomím, co bude následovat) před úplně cizími muži na povel svlékne donaha a nechá se upoutat k příslušnému zařízení...
Není těžké si domyslet, že v každém z uvedených příkladů byla rozhodující příčinou zdánlivě nelogického chování různých lidí, teoreticky jistě schopných jednat jinak, obava z možných následků, které by na sebe jistě nenechaly dlouho čekat, pokud by se nezachovali právě tak, jak bylo na nich požadováno. Tyto následky - a to je třeba si nyní velice dobře uvědomit - jsou ovšem myslitelné jedině proto, že každý z těchto lidí, dítě, zaměstnanec podniku, voják i mladá vězenkyně jsou někomu jinému více či méně podřízeni; jedině tato jejich podřízenost pak byla příčinou, že ačkoli nebyli bezmocní, byli v dané situaci prakticky bezbranní. A je jisté (samozřejmé), že (nekompromisním) vystupňováním podřízenosti do maxima lze přivést člověka až do stavu úplné bezbrannosti.
Mohlo by se tedy zdát, že jde-li nám o skutečně přesvědčivý důkaz absolutní bezbrannosti ženy vydané na pospas do rukou určitého muže, úplně postačí tuto ženu dotyčnému muži bezpodmínečně a zcela nekompromisně podřídit.
Podřízená žena samozřejmě musí mít stejně jako ono dítě, pracovník v úřadě, voják či mladá trestankyně závazně stanoveny své povinnosti a vždy dopředu jasně vědět, co ji čeká.
Muž by si měl vždy nejprve připravit přesný postup a předem s ním podřízenou ženu podrobně seznámit.
Základní povinností podřízené ženy pak samozřejmě je její absolutní poslušnost a přesné dodržování předem určeného postupu, na kterém se - v dnešní civilisované době - se svým partnerem mnohdy sama předtím dobrovolně dohodla a při jeho sestavě měla někdy dokonce rozhodující slovo; součástí takové dohody (postupu) přirozeně mohou být i různá závazná pravidla či směrnice, určující např. přesně chování ženy v jistých situacích a pod.
Jako důkaz ženiny skutečné (autentické) bezbrannosti - a tedy jejího opravdového sebeodevzdání do rukou muže - však její absolutní poslušnost a důsledné dodržování předem dohodnutého postupu nestačí; to všechno totiž lze za jistých okolností považovat jen za určitou formu jakési recese, která nemůže nikomu přinést žádný větší požitek a skutečné pocitové či dokonce erotické uspokojení.
Jakmile ovšem přestaneme pokládat ženinu bezvýhradnou poslušnost a kázeň při dodržování stanoveného postupu za cíl (a tedy účel), ale začneme ji využívat jako prostředek, jak podřízenou ženu donutit k nepředstíranému tělesnému, psychickému a sexuálnímu sebeovládání, veškerá legrace pochopitelně končí. Jestliže žena např. během pohlavního dráždění sama přesně stanoveným způsobem ovládá svůj sexuální aparát a vědomě usměrňuje stupeň svého rozdráždění (což by za jiných okolností jistě nikdy dobrovolně nedělala) podává tím bezesporu už docela zřetelný důkaz své skutečné bezbrannosti vůči tomu, kdo od ní něco takového vyžaduje - a to nejen jemu, ale i sama sobě, protože ji přitom sama skutečně cítí, vnímá a naplno vnitřně prožívá!
Právě toto dokonalé ženino sebeovládání a sebepřemáhání je totiž jediným spolehlivým projevem její opravdové podřízenosti (člověk se přemáhá pochopitelně jedině tehdy, pokud musí, čili pokud cítí, že je někomu či něčemu skutečně podřízen); čím více se tedy žena přemáhá, tím je její podřízenost - a tudíž i její bezbrannost - autentičtější (opravdovější). Nic neubezpečí muže o jeho absolutní nadvládě nad ženou více a lépe, než když vidí, jak se před ním žena na důkaz své naprosté poslušnosti ze všech sil přemáhá; stejně tak žena prožívá největší rozkoš právě ve chvílích krajního sebezapření, protože právě tehdy cítí svou opravdovou úplnou odevzdanost do rukou muže nejintenzivněji.
Skutečným důkazem ženiny bezbrannosti - a její absolutní odevzdanosti do rukou muže - tedy není její podřízenost jako taková, ale její opravdové, nepředstírané a dobře viditelné sebepřemáhání.
Co z toho všeho plyne pro moderní muže a ženy, kteří by chtěli tímto způsobem uspokojit své přirozené intimní potřeby a uskutečnit své nejtajnější erotické sny a představy na co nejvyšší intelektuální a případně i společenské úrovni - tak, aby to každému přineslo opravdu dokonalý erotický požitek?
Jak přitom postupovat, aby jak bezbranná žena vydávající své nahé tělo na pospas muži, tak muž (její absolutní pán), stejně jako všichni další případní přihlížející byli eroticky maximálně uspokojeni, ale aby se přitom ženě nikdy nic vážnějšího nestalo?
Určitou odpověď a tedy jednu z možností se snaží nabídnout tento seriál. Rádi bychom proto našim čtenářům - především čtenářkám (všem) a těm inteligentním mužům, kteří dokáží překročit svůj stín a pochopit, že žena je také člověk se svými specifickými intimními potřebami a nároky - kteří dočetli až sem, podali několik základních informací, jakou cestou je možné se vydat - s tím, že podrobnostmi se budeme zabývat až v další “teoretické části”:
Při obvyklém, více méně spontánním “pudovém” mučení, například při různých výprascích a bičování tak, jak je praktikují klasičtí sadomasochisté, cítí kromě bolesti větší či menší rozkoš pouze člověk (resp. žena) vysloveně submisivní, zatímco jiná žena jistě cítí spíš vztek na svého trýznitele; navíc si nikdy nemůže být úplně jistá, zda jí něco neudělá - takže má pocit značné nejistoty a z toho plynoucí strach...
Mezi kultivovanými partnery je z pochopitelných důvodů naprosto vyloučeno, aby si muž mohl s tělem bezbranné ženy dělat, co by chtěl, resp. co jej momentálně napadne. Proto je nutné pro veškerou sexuální činnost tohoto druhu stanovit naprosto závazná pravidla, kterým pak musí chování muže vůči bezbranné ženě důsledně odpovídat. Také programy praktik, na jejichž sestavě by se měla žena pokaždé podílet, musejí odpovídat určitým, závazně stanoveným (popř. společně podrobně dohodnutým) pravidlům a zásadám.
Situaci jinak zcela rovnoprávné moderní ženy, která se z vlastní vůle a pro vlastní rozkoš vydá do rukou určitého muže a nechá se od něho předem dohodnutým způsobem nemilosrdně nutit k nepředstíranému sebeovládání a sebepřemáhání, v žádném případě nelze pokládat za faktické otroctví, přestože se přitom žena otrokyní cítí mnohem spíš a víc, než když ji muž pouze primitivně bezohledně seřeže.
Něco jiného ovšem je, že žena se otrokyní cítit chce, protože to - vědomě či podvědomě - potřebuje! Proto má velký význam, že zcela dobrovolné a nepředstírané sebepřemáhání je pro ni mnohem náročnější než pouhé pasivní snášení bolesti; žena se pak otrokyní doopravdy stává, skutečně se jí cítí a všechno jako skutečná otrokyně intenzivně prožívá - a muž se k ní taky jako k opravdové otrokyni chová!
Není však správné a zřejmě ani možné srovnávat tyto zatím jistě velice neobvyklé způsoby uspokojování přirozených lidských sexuálních, resp. erotických sklonů s praktikami tzv. “otrockého” sexu, většinou založených na bezduchých výprascích a samoúčelném mučení, kterým se kromě zakomplexovaných jedinců s oblibou věnuje množství pornografických materiálů, ani je pokládat za obzvlášť perversní či dokonce sadistické; jejich cílem rozhodně není ženu ponižovat, zotročit anebo jí cokoli dělat proti její vůli, spíš naopak! A už vůbec není jejich smyslem ženino utrpení jako takové.
Bylo by proto vhodné, aby si čtenáři a čtenářky uvědomili, že se jedná o naprosto jiný druh sexu, založený výhradně na eroticky rafinovaném sebeovládání a sebepřemáhání ženy, vydávající se - výhradně pro svůj vlastní požitek a rozkoš - dobrovolně a úplně na pospas určitému muži, čili o jakýsi “sebepřemáhací sex”.
