Tento text je převzat z projektu BDSM.CZ a není tématicky zatříděn. Veškerá autorská práva jsou totožná, jako v uvedeném projektu. Jeho autorem je Double
Od dětství jsem úchyl. Bylo to asi kolem mých pátých narozenin, možná dřív. Pod vlivem vyprávění tet v mateřské školce o výprascích na holou, který jsem nikdy nedostal, jsem se večer u postele tajně zkoušel bít zlomeným metrem. O dva či tři roky později jsem organizoval tajná zasedání za účasti dvou děvčat z okolí. Podmínkou vstupu byl opět lehký výprask na holou. Tedy, já bych byl i pro těžší, ale i tak mi dalo dost práce je přesvědčit, že jejich účast je nutná. Pak následovalo mnoho různých táborů s vypalováním značek (bohužel jen do dřeva) a přivazováním protivníků ke kůlu. Za dob mé kariéry mi z pout nikdo neutekl. V šestnácti mě opět přepadla spankingová manie, ve sklepě s nářadím jsem měl několik prutů a zkoušel se jimi bičovat. Snažil jsem se k podobným hrátkám zlákat moji tehdejší nejlepší kamarádku, ale jelikož jsem postupoval navýsost diplomaticky, skončilo to pouze důvěrným rozhovorem o tom, jak bolí opravdový výprask, které ona od dětství dostávala. Jak já jsem jí tehdy záviděl … Dlužno dodat, že v té době mě rozhodně myšlenky na sex nenapadaly, chtěl jsem ji jenom bít a být bit (čeština je nádherná :-)
Mezi tím jsem vystudoval základní školu a gymnázium a zlomil si nohu jako tisíce mých vrstevníků.
O čtyři roky později jsem se zamiloval, okusil milostný život a stvořil potomka. Pět let jsem žil v relativně šťastném manželství. Když žena nebyla doma, zkoušel jsem na sobě účinky různých jejích řemínků a pásků, četl servery a stahoval obrázky. Pak mi došlo, že dělat paroháče ženě, která nenaplňuje vlastně žádnou z mých dřívějších představ, může jen idiot. Našel jsem si jinou, resp. nebránil jsem se, když si ona našla mě. Dva měsíce se bránila milostnému životu, pak jsem to nevydržel, svázal ji (tomu se nebránila) a znásilnil (tomu už se bránit nemohla). Má mě naštěstí ráda dodnes, takže mě ještě neudala. Doufám, že se to brzy promlčí. Od té doby jsme vyřešili pár krizí, vždy jsme ale zůstali věrní sobě a mírnému D/s vztahu s mírným SM milováním. Já doufám, že oboje se časem prohloubí, to je ale námět na jiné povídání (že, Sluníčko :-)
Mezi tím jsem vystudoval vysokou školu a začal se živit prací jako desetitisíce mých vrstevníků.
Věc, která mi otevřela oči do jiného světa, a za kterou jsem jí opravdu vděčný, je, jak dovede s naprostou samozřejmostí mluvit (nebo aspoň napsat) o těch nejintimnějších věcech. A když už o něčem na veřejnosti mluvit nejde, aspoň si pořídila obojek, aby mluvil za ni. Zkrátka je úchylná, stejně jako já. Ale na rozdíl ode mne se za to nestydí. Tedy donedávna, dnes už se nestydím také, ale je ostuda, že jsem se to musel učit od ní. Klíčovým momentem k pochopení problému je fakt, že si naprosto nepřipouštíme, že bychom dělali něco nenormálního. Nejsme tedy žádní outsideři a vyděděnci, tím přechodem k aktivnímu provozování SM se jakékoliv jiné naše aktivity a vztahy k okolí nezměnily. Tím pádem pro okolí nejsme „úchylové“, ani si tak sami nepřipadáme, patříme pořád do té široké masy anonymních normálních lidí, z nichž každý konkrétní jedinec je nějakým způsobem úchylný. Kombinace těchto úchylek zajišťují jedinečnost každého z nás.
Co jsem chtěl celým tím nesourodým povídáním říct?
Naše společnost je založená na komunikaci. Název čehokoliv je tedy často mnohem důležitější, než sám obsah. Je-li někdo ÚCHYL a navíc to o sobě veřejně prohlašuje, je JINÝ a tudíž NEBEZPEČNÝ. Je radno se od něj distancovat, vyhýbat se mu, nebo ho pro jistotu vrazit za katr. Opačným příkladem je hnutí homosexuálů, které se všemožně snaží dokázat, že jsou to lidi jako všichni ostatní. HOMOSEXUÁLOVÉ mají oficiální kluby a poradny, na jejich aktivity proudí peníze ze státního rozpočtu. BUZERANTŮM nebo TEPLOUŠŮM by nikdo nic nedal! Rozdíl je opravdu jen v tom jednom slově. V této souvislosti se mi mnohem víc líbí název „Sraz příznivců BDSM“ než přídomek „… a jiných úchylů.“ Přestože mám slovo „úchyl“ rád a občas ho používám (o sobě), navenek by nemělo nikdy zaznít, protože tím mě vymezuje oproti „normálním“ lidem. Jsem zcela průměrný občan, jen místo sbírky motýlů lákám mladá děvčata na sbírku rákosek. A pluralita názorů je na světě…
