V místech, kde jsem se narodil a kde do dneška žijí Renatini rodiče se děti prý rodí s lyžičkama na nohách. To už si nepamatuju, pamatuju ale na tu ohromnou radost, když někdy koncem listopadu začínal padat sníh. Ještě mokrý, na nevymrzlý podklad, ze kterého koukaly zbytky neposečené otavy, krtince a sem tam chumáč koňského šťovíku nebo lupiny, kterých jsou západní Krkonoše plné. Lyže na tom notně drhly a nechávaly vydřené stopy, ale NAPADL SNÍH. Ty lyže měly na sobě nejdřív botičku pro capky, následně pak Hutfieldovo pero, do kterého se upínaly šílené gumové lyžáčky dvou výkalistě hnědých odstínů se zubcem na patě, aby pero neklouzalo, pak první kožené lyžáky s dvojím šněrováním z Botasu s patním zářezem pro pérový napínač Massag. Ten první byl klasický, klapací dopředu, pak jsem si - už za vlastní peníze - pořídil bezpečnostní s reverzovanou pákou s pojistným háčkem a slovenskou kopii špičky Dachstein, se kterou jsem se něco natrápil a záviděl těm, co měli otočnou špičku od Markeru. Následovaly první pětipřezkové přezkáče, taky Botasky a pětsetšedesátka Tyrolie, která mi vydržela na fišerkách kameňačkách do dneška (yuppík v roláku, džínách a prastarých lyžácích s PĚTI přezkami na prastarých neidentifikovatelných lyžích občas ještě bývá k vidění a budí smíšené pocity u mláďátek na posledních módních výkřicích carvingových nesmyslností) a po nich řada bot, lyží a vázání, které v paměti nezanechaly výraznější stopu. Jednou tou fišerkou dostala svého času Renča na prdel a obě dohromady jsem při jiné příležitosti používal jako improvizovaný vázací kříž. Dneska už jsou vypráskané, až běda, na libovolné muldě špičky drnčí, jak řehtačka, ale na boulích a na klasický slalom není lepších lyží.
Ona ta radost ze sněhu byla daná taky tím, že sníh existoval jen jako zdroj potěšení, nikoliv problémů. Lépe řečeno, ty problém s ním měli jiní. Táta, který lezl po střeše a shazoval ty desítky tun mokré hmoty, pod kterou krovy povážlivě popraskávaly. Šoféři, pánové Šorm, Drahokoupil nebo Vejr, kteří na bílé silnici (sypalo se škvárou nebo štěrkem, a to jen občas) pilotovali nejdřív dosluhující třínápravové T500, po kterých přišly Škody 706 RTO. Ty se sněhu bály, nehledě na šoférské mistrovství. V kopci se proto na neposypané vozovce nestavělo, bus jel krokem a místní křepkým krokem vyskakovali či naskakovali za jízdy. Ešky, které se začaly objevovat v půli sedmdesátých let sice měly závěrku diferenciálu, nicméně problémů s nimi bylo neméně, zejména když závěrka nešla vyhodit. Zmínění pánové to na sněhu uměli, jako nikdo (to, co umím z oblasti řízení na kluzké silnici jsem odkoukal převážně od nich), ale autobus občas skončil dole pod kopcem a klubko školou povinných dětiček, místních, zaměstnaných dole v tom hnízdě úchylů pod horami a hrstky turistů se ploužilo navrch. Problémy se sněhem měli (a mají) i šikovní hoši, řídící v bílém prostoru bez orientačních bodů veliké oranžové krávy se šípem nebo radlicí vepředu a tunami posypu za zády. Zkoušel jsem to a je to jedna z profesí, kterou bych se nikdy živit nechtěl. A to řídím rád.
A tak jsem během víkendu sházel ze dvou střech hezkých pár desítek metráků sněhu, vyměnil (postupně) osm střižných šroubů ve šneku u frézy (přitom jsem proklel norského inžu, který dal bezpečnostní šroub pod dva kryty) a večer vytáhnul na špagátě do kopce mladou paní v botičkách, sukýnce a bundičce, vhodných tak na jarní vycházku v okolí Břeclavi, se dvěma vymrzlými dětičkami v autě na letních gumách. Na sjezdovkách svítila noční iluminace a já neodolal, sundal jsem z půdy fišerky kameňačky, ze skříně jsem vytáhnul prastarý pruhovaný rolák s norským vzorem a šel jsem v ošoupaných džínách budit pohoršení. Jen ta Renča mi k tomu chyběla.Moc.
