Můj Pán mě má asi docela rád, když jsem hodná a poslušná. A když ho nebudím.
Někdy si mě Pán pustí k sobě do postele, což je pro mě velká čest a jsem nejšťastnější a nejspokojenější kotě ve všech vesmírech, protože můžu spinkat s Pánem. Hezky se mu zavrtat do bezpečí jeho náruče, která mě ochrání před vším, kromě nás samotných. Je mi tam hezky. A po chvilce usnu a odevzdaně spinkám s pánečkem a jsem připravena kousnout každou cizí subinku, která by se chtěla přitulit za Pánem.
Ale většinou se nemůžu dočkat rána. Naše ráno je zpravidla až někdy k lidskému pozdnímu odpoledni. A tak, nejdřív jen tak klidně ležím schoulená v Pánově náručí a říkám si jak je to super cítit jeho vůni a váhu jeho ruky, slyšet jak mu tluče srdce nebo co to místo něj má, jak dýchá. Koukat se na něj ve tmě jeho pokoje a říkat si, jak bych chtěla aby to takhle bylo navždy, každý den. Jenže za chvilku mě ty myšlenky vydráždí a já začnu mít roupy. Nemám pojem o čase, ten zásadně ztrácím, když jsem s Pánem. A jak mám ty roupy, tak do Pána trochu žďuchnu čumáčkem a pak si říkám, radši ne, ještě budu chvilku ležet. A tak zase chvilku ležím, ale už jsem netrpělivá. Přemýšlím, jestli je Pán už vyspaný. A jak mám ty roupy a cítím Pánečka vedle sebe, tak ho začnu pomalu hladit a tulit se. Je to moc hezký, pomalu mu přejíždět po, po - stydím se to říct, to dělám moc ráda. Pořád ještě spíš spinká, než by se probudil. Dá moji zvědavě vykukující hlavičku, která s očekáváním vyhlíží jestli otevře oči, zpátky na svou hruď. Na chvilku se s tím smířím. Jeho kůže a teplo, jeho dech, jeho vůně, ON mě rozdráždí. Už nechci aby spal. Nechci. Chci ho. Chci se k němu tulit, chci aby mě po ránu vytahal za ouška a popřát mu na kolenou u jeho nohou dobré ráno. Moc moc to chci. Už to nevydržím. Vteřiny jsou minuty, minuty hodiny, hodina je pro mě věčnost. Můj Pán spí. Myslím, že někde uvnitř vím, jak je Pánův spánek posvátný a že takové ani skoro nic by si nemělo dovolit ho jakkoliv narušovat. Vlastně by mělo přestat i dýchat aby Pána nerušilo. Asi na minutu to zkusím. Trošku se pohne. Už to vážně nevydržím. A to je velká, velká chyba, které později lituji.
1178, tisíc sto sedmdesát devět, tisíc sto osmdesát, tisíc sto osmdesát jedna, tisíc osmdesát dva. "Hm, tak dobře, když si chceš stovku ubírat, tak prosím, ale s takovou tu budeš sto let." Řekne pořád trochu rozespale, ale uspokojeně Páneček. Já se v duchu proklínám. Sekla jsem se o stovku. Řekla jsem místo 1182 jenom 1082 a to už poněkolikáté, k další stovce jsem se ani nedostala. Achjo achjo. "Neboj hlupáčku, já tě nakonec do toho tisíce počítat naučím." Pořád jsme na posteli. Pán mi vynadal, co ho takovej zmetek budí. Já se zmateně omlouvala, že se mi to zdálo už 8 hodin. Na což mi pán rozzlobeně vysvětlil a to velice důrazně, že kdy se vstává, určuje to kdy se on sám probudí a žádné hodiny. Umístil si mě do pro mě po minutě velmi nepohodlné polohy, kdy mám jednu nohu tak nějak nahoře, stejně jako ruku. A oznámí mi, že budu počítat do tisíce, lépe řečeno od 1000 do 2000 tisíců. A nesmím se hýbat a pokud se pohnu bude se mi z napočítaného strhávat. A já moc počítat neumím, nicméně začnu. "Tisíc jedna, tisíc dva..." au au, už se mi třepe nožička. Pán si vedle mě podřimuje a spokojeně poslouchá jak počítám. Najednou spustí "1085, 1086, 1087..." přičemž já už jsem na 1124, je lstivý a snaží se mě poplést. To není fér, už tak mám dost! Nakonec si začnu odpočítávat jednotky na prstech jedné ruku a desítky na prstech druhé, aby mě tak snadno nepopletl. Naštěstí si toho nevšiml, protože myslím, že by mi to zakázal. Poloha je pro mě velmi nepříjemná. Pán se mě zeptá "tak co už víš, když se vstává?" a já "Ano Pane, vstává se až se pán vyspí." "Ne ty zmetku blbej, vstává se, až Pán řekne, že se vstává. Mínus deset." Protestuji tím, že přestávám počítat. "Mínus dvacet." Nazlobím se a změním polohu. Pána to popudí a výhrůžně se mě zeptá jestli chci začínat z mínusu. Trochu mě to vyděsí, vím, že Pán nikdy nic neříká jen tak. Nicméně jsem tvrdohlavá. Zneužívá toho, že není vyspaný. Trochu mě poděsí, když se pohne a dotkne se mé pravé nohy. Jeho dotek je elektrizující. Dá mi jí do správné polohy a ruku tam už dám sama. Vím, že pokud Pán vynaložil takové úsilí, není radno ho provokovat.
Konečně jsem skoro u 1190. 1093 - doprdele, já jsem ale pitomá, zasním se a můžu počítat aspoň už po osmé. Měla bych to snad už skoro za sebou, kdybych nebyla tak hloupá a neschopná. Pán se dobře baví.
Nakonec mě sice Pán až do tisíce počítat nenaučil, už ani nevím přesně proč, ale myslím, že mě potom bolela prdelka. Ale vím, že na to nezapomněl a příště to budu mít i s úroky. Tak či tak, jedno jsem se rozhodně naučila, nebudit svého Pána, i když je tak neodolatelný. Doufám, že mi dá ještě někdy příležitost mu dokázat, jak jsem se polepšila a vezme si mě do pelíšku :)
