Zkrocená

Nenávidím a miluju. Nechci a musím. Nemůžu si pomoct. "Ten člověk mi ubližuje, proč bych si to sakra měla nechat líbit?" Honí se mi hlavou. Klečím na zemi a koukám na ní. "Pojď sem," slyším. Jdu k tobě. "Au!" Přiletěla facka. "Po čtyřech samozřejmě." Vracím se na místo, klekám si a lezu k tobě po čtyřech. Zastavuju se u tebe. "Prásk." Rána snad obuškem přes zadek a nohy. Vykviknu. "I zpátky jsi měla jít po čtyřech." Zaleskne se mi v oku slza, ale stisknu rty. "Tak lehké vítěztví ti nedaruji," myslím si. Lezu znovu na místo kde jsem klečela a otáčím se zpět. Klekám si u tvých nohou. Vymýšlím pomstu. V hlavě vidím absurdní obrazy kdy vyskakuji, porážím tě na zem a prokousávám ti krk. Nejraději bych to vykřikla "Co si to vlastně dovoluješ?", ale neudělám to. "Dobře, přišla jsi pořádně až napotřetí. To bude třicet ran." Sevře se mi žaludek a podívám se na tebe, abych viděla, jaká emoce se skrývá za těmi studenými slovy. "Prásk." Facka. "Neříkal jsem ti, aby ses na mě nekoukala?" Ten chlad co jsem stihla zahlédnout ve tvých očích, ta sebejistota a samolibost. Bestie.

"Teď si vylezeš tady na tu pohovku," pokračuješ nepohnutým hlasem. "Ruce budou tady," ukazuješ, "a nohy tady". Shýbneš se ke mně a koukáš mi do očí. "Budeš se snažit nekňučet a nekřičet. Nebudeš se hýbat a pokud přece, tak se hned vrátíš zpátky. Uvidím-li, že se snažíš jen o něco míň než můžeš, tak ti přidám. Snaž se, kvůli mně." Přemýšlím, jestli jsem zaslechla v těch posledních slovech náznak citu. Je ve mně malá dušička, ale zároveň se v duchu vztekám, "ty možná určuješ co se bude dít, ale já stále bojuju. Můžeš mě mlátit jak chceš ale já budu vítěz." Zvedáš se a odcházíš. Snažím se vypadat hrdě, ale bůhví jesti by mě udržely nohy, kdybych stála. 

Vracíš se. Hned přilétá první rána. Vyjeknu. Nebyla jsem připravená. To bolí, to moc bolí. Zaúpím. "Jedna," dodám a zlobím se na sebe, že jsem se neovládla. Možná naštvaný pokračuješ. Seberu všechnu sílu a snažim se zůstat v klidu. "Dvě, tři, čtyři, pět, šest," říkám v rychlém sledu jak dopadají rány. To hrozně bolí. To nejsou přesně volené rány, tohle je hlava nehlava, nohy, záda, přestřely, všechno jedno. "Sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct," úpím a choulím se k pohovce v domnění, že mě schová. "Co jsem říkal?" Ozve se hlas, který mě vrátí do reality. A rána. "Třináct," říkám a vracím se raději hned jak mám být. "Tu nepočítej, byla za chování." Další rána, "Třináct" říkám znovu. Ozve se jen souhlasné "Hm". "Čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct," přichází další série. Klepu se úplně celá. Každý sval v mém těle je zaťatý na nejvýšší míru. "Nebudu pokračovat dokud nepovolíš svaly," řekneš mimochodem, jako bys četl moje myšlenky. "Čekám," říkáš, ale tvůj hlas je tak nezaujatý. Jsem přesvědčená, že kdybych se teď na tebe podívala, tak bys neměl lidské oči. Byly by dravčí, nebo by žhnuly. Všemi zbylými silami se donutím povolit svaly. "Osmnáct," vyjeknu když hned přiletí další rána. Do uvolněných svalů bolí jak do masa. "Devatenáct, dvacet, dvacetjedna." Už ani nebudím zdání, že se ovládám. Brečím, nemůžu jinak. Trhám sebou ze strany na stranu. Ticho. Udělal jsi delší pauzu. Lekám se a uklidňuji se. Pokusím se aspoň trochu uvolnit svaly. "Dvacetdva, dvacettři, dvacetčtyři, dvacetpět." Bolí, moc bolí, moc moc. "Proč mi to proboha děláš," honí se mi hlavou. "Posledních pět. Chci aby sis dala záležet," řekne o malinko teplejší hlas. Sbírám poslední zbytky sil k odporu a používám je pro obrnění se. Přestávám na chvíli brečet. "Dvacetšest, dvacetsedm, dvacetosm, dvacetdevět," už jenom šeptám. Rozum je dávno někde daleko, necítím nic než tu nepředstavitelnou bolest. "Třicet." Propukám v nezastavitelný pláč. 

Sedáš si na pohovku. Svezu se ti k nohám. Položíš mi ruku na hlavu. Přitulím se. Zkrocená.