Pozdní návrat
„Tak ahoj, Jirko,“ rozloučila se Tereza se svým přítelem, který ji doprovodil domů.
„Ahoj, lásko.“ Nakonec si dali ještě na dlouhý a vášnivý polibek, při kterém se nenápadně koukla, jestli se doma ještě svítí, nebo už šli rodiče spát. Svítilo se. Zdálo se, že někdo na chviličku poodhrnul záclonu. Trošku se jí z toho všeho točila hlava. Alkohol zcela ještě nevyprchal a taky za jednu noc vykouřila celou krabku cigaret. Ještě se na Jirku usmála a zamávala mu, když už stála u branky k domu jejích rodičů. Koukla se na hodinky. Když zjistila, kolik je, znervózněla. Ručičky ukazovaly pět ráno a ona měla být doma v jedenáct večer. Sice se párkrát už zpozdila, ale nikdy ne tolik, takže většinou dostala jen vynadáno. Rodičům řekla, že jde na diskotéku, ale protože Jirkovi rodiče nebyli doma, využili Tereza s Jirkou prázdného bytu a užívali si celou noc. Trochu přitom popili, a tak se jí s hlavou oblouzněnou alkoholem nezdálo blbý přijít domů až ráno. Za pár měsíců jí bude osmnáct, tak to pořádně oslaví. Snad na to nepřijdou, že jim zalhala. Pro Jirku by v té době udělala všecko na světě.
Zašmátrala v kapse a vylovila klíče. Zhluboka se nadechla a doufala, že to i tentokrát doma všecko dobře dopadne. Přece jen v ní začínala být malá dušička. Potichu odemkla dveře a vklouzla do předsíně. Odložila bundu na věšák, zula boty a zamířila do obýváku. Na gauči seděl otec s vážným výrazem v tváři, jen zvedl hlavu a upřel na Terezu pohled očekávající vysvětlení.
„Ahoj tati“, pozdravila Tereza nejistě.
Chvilku bylo ticho. Otec si dal s odpovědí celkem na čas.
„Nó nazdar! Tak co, kde jsme byli, slečno?“, odvětil otec a významně se podíval na hodinky.
„Já byla na diskotéce a trošku jsem se tam zdržela“, lhala Tereza statečně.
„Jo ták, tak slečinka protancovala celou noc a rodiče se doma můžou zbláznit strachy. Už jsme chtěli zavolat na policajty. Mámu jsem poslal spát. Snad se jí podařilo usnout.V kolik jsi měla bejt doma?“
„V jedenáct“, špitla Tereza.
„A kolik je?“
„Pět.“
„Přesně tak, dokonce už dskoro tvrt na šest. A to mi chceš říct, že diskotéka skončila až teď?“
Tereza kývla hlavou.
Otec se na ni zpytavě zahleděl; pak kývl prstem, aby přistoupila blíž.
„Plesk, plesk“, přilítly hned dvě facky po sobě, až to s Terezou zacloumalo.
„Víš, za co?“, zeptal se otec.
Tereza opět zakývala hlavou.
„Neumíš snad mluvit?“, zahřímal.
„Za lhaní“, odpověděla Tereza a se studem sklopila hlavu.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím“, zazněl další povel.
Tereza zvedla hlavu. Otcovy oči nevěštily nic příjemného.
„Správně, za lhaní. Tak co, kde jsi teda vlastně byla?“
„U Jirky.“
„Jo u Jirky, no koukal jsem, že tě doprovodil domů. To má taky jediný štěstí. Taky se mi zdá, že z tebe cejtim cigára.“
Tereza ztuhla. Věděla, že rodiče cigarety nesnáší.
„Jak to, že jsi kouřila?“
„No, víš, já to jen vyzkoušela.“
Ozvalo se další plesknutí. „Tak už to zkoušet nebudeš. Jinak ti příště nařežu před Jirkou. Rozumíš?“
„Ano, tati.“
„To je dobře. Alkohol se taky smí pít až od osmnácti, kdybys to náhodou nevěděla“, připomněl ještě. „Teď běž hezky tamhle“, ukázal na volný prostor mezi dveřmi a gaučem.
„Určitě je ti jasné, že jsi se dneska zachovala jako malá holka, je to tak?“
„Ano.“
„A víš, jaký trest dostávají malá zlobivá děvčátka?“
„Výprask“, došlo Tereze, ale bála se to říct nahlas.
„No? Já čekám.“
„Výprask“, řekla Tereza tichounce.
„Přesně tak. A taky si pořádnej vejprask zasloužíš. Abys věděla, v kolik a v jakém stavu se má chodit domů a taky že se nemá lhát.“
Tereze se sevřel žaludek. Právě toho se obávala, že otec udělá. Aspoň mu měla hned říct, kde byla. Příště už si nebude vymýšlet.
„No ale….“, začala Tereza.
„Jaký ale?“
„To přece nejde.“
„Ale proč by to nešlo?“
„Já už to neudělám, prosím, odpusť mi to“, pokusila se Tereza obměkčit otce.
„Na to jsi měla myslet dřív. Teď už je pozdě. Dostaneš nařezáno, aby sis to dobře zapamatovala“, odpověděl otec neoblomě.
„Ty kalhoty dolů.“
Tereza na něj koukla, jestli to myslí vážně.
„Tak rychle, nebudu tu čekat věčně,“ nedal si otec pokoj a pomalu se začal zvedat z gauče.
Tereza s tlukoucím srdcem začala rozepínat džíny a mimoděk jí pohled sjel k otcově opasku, který ho s významným gestem odepínal.
Tereza sesunula kalhoty až ke kotníkům.
„Kalhotky taky“, zazněl nekompromisní příkaz. „Stejnak už dávno vím, jak vypadáš.“
Tereza s tichým povzdechem uposlechla.
„Ohni se.“
Připadalo jí to strašně potupné, už přece není malá holka, no ale nedalo se nic dělat. Aby si ještě nepřihoršila, tak se ohnula do hlubokého předklonu.
„Prásk.“ První rána dopadla a Tereze se zdálo, že další nemůže vydržet. Nicméně další přišly okamžitě, a to jedna za druhou. To už se Tereza narovnala a snažila se zdrhnout, děj se co děj.
Ale to se jí nepodařilo. Otec ji uchopil pevně za zápěstí a táhl ji ke gauči, kam si sednul a ohnul ji přes koleno. Zřejmě ho pokus o útěk rozlobil, protože ještě trochu přitlačil.
„Tati, prosím, už né!!“, přešla Terezu všecka hrdost, nicméně její prosby byly celkem zbytečné. Výprask jako by nebral konce. Tereze se hrnuly slzy do očí.
Teprve asi po dvou minutách rány ustaly, pásek práskl o parkety, jak ho otec odhodil a rozhostilo se ticho.
„Běž do kouta a klekni si. Budeš klečet, dokud ti neřeknu dost. Mezitím by ses měla důkladně zamyslet nad svým chováním. Předpokládám, že už to nikdy neuděláš.“
To máš teda pravdu, napadlo Terezu v duchu a se studem si šla poslušně kleknout do rohu místnosti. Tentokrát to stálo fakticky za to. Avšak věděla, že si to zasloužila.
