Jsem nahá. Úplně.
Řekls mi, abych se svlékla, tak jsem se svlékla.
Sice mi to trošku trvalo, ale tys mi v mém zaváhání zabránil tím, žes mě celkem hrubým způsobem vzal za vlasy, zatáhl za ně, až jsem musela zaklonit hlavu a pošeptal jsi mi do ucha, že mi doporučuješ, abych poslechla nebo mě jinak přivážeš k topení a prostě odejdeš. A přijdeš, až se ti bude chtít. Pravda je, že mě to lákalo – zjistit, jestli bys to skutečně udělal a pokud ano, tak jaké by to asi bylo nemoct se pohnout z místa a nevědět, kdy dorazíš zpátky. Jenže na druhou stranu, co kdyby se mi chtělo čůrat a nemohla bych. To by bylo nemilé.
Svlékla jsem si mikinu a tričko, pak šly dolů i boty, džíny, podprsenka, ale kalhotkám se moc nechtělo. Tak jsi mi zmáčkl obě bradavky, až to zabolelo a donutil jsi mě kleknout a sklonit hlavu k tvým nohám. Bála jsem se, že bys po mě chtěl, abych políbila Tvoji botu. Nebo jsem si to snad přála? Už toto přece bylo tak pokořující! Boty se nekonaly. Alespoň prozatím. Místo toho jsi mi dopřál dalších pár vteřin na dokončení úkolu. Vzala jsem za okraj kalhotek a posunula je na boky, až samy spadly ke kotníkům.
A teď tu klečím s hlavou u země a rukama za zády – tak, jak sis přál. Tak, jak jsi mi to nařídil. Čekám na další pokyny. Možná mě tak chvilku necháš a budeš si vychutnávat pocit své nadřazenosti nebo po mně budeš třeba chtít, abych ti na sebe něco prozradila – něco z mých posledních hříchů, za které mě pak budeš chtít potrestat. Třeba taky budeš mít nějaké otázky „na tělo“, na které budu muset po pravdě odpovědět. Nebo snad po mě budeš chtít slyšet slib poslušnosti s mým návrhem, jak si zasloužím být potrestána, když úkol nesplním nebo jakýmkoliv jiným způsobem neuposlechnu?
Klečím tu úplně nahá, se zadečkem nahoře a hlavou u země, rukama za zády a v hlavě mi víří spousta myšlenek. Cítím pocit ponížení a jakýsi stud, zároveň jsem však úplně mokrá a čím víc se tomu bráním, tím víc ze mě teče šťávy. Stydím se za to, ale nemůžu si pomoct. Moje představivost pracuje na plné obrátky a vlastně mě vzrušuje i to, co se mi nelíbí. To, co je psychicky i fyzicky nepříjemné, ve mně vyvolává pocit rozkoše. Nerozumím tomu, ale během času jsem dospěla k názoru, že není třeba všemu rozumět. Prostě by si to člověk měl užívat. Umět si užívat to, co ví, že se mu líbí a zároveň se to líbí i tomu druhému. Švihání rákosky či opasku, pálivá bolest ran na zadečku, červené proužky, případně svázané ruce, zavázané oči, horký vosk na těle, nepříjemné polohy, klečení, pocity ponížení či bezmoci… a někdy i trochu drsnější zacházení s tvrdšími pravidly, při kterých přijde za sebemenší provinění trest; kdy pravidla jsou jasně daná a pokud nebudou dodržovaná, tak se zvýšení hlasu, pádná ruka či jiný bolestivější trest, rychle vyjasní mantinely. Zajímavé je, že např. i nějaká ta facka může celkem účinně pomoct k poslušnosti a zároveň je to… nechce se mi to přiznávat, ale opravdu mě to… vzrušuje.
Odcházíš. Vůbec nemusíš říkat nic o tom, že se ani nesmím pohnout, je mi to naprosto jasné.
Nevím, kdy se vrátíš a to ve mně vzbuzuje velkou nejistotu, očekávání, ale i netrpělivost.
Začínají mě bolet kolena a vůbec… přestává se mi to líbit. Vztyčuju se a protahuju si tělo. Přitom doufám, že snad vystihnu ten okamžik, kdy zaujmu přikázanou polohu dřív, než se vrátíš.
Netuším, co by mě čekalo ve chvíli, kdy bys mě přistihl, že jsem nesplnila úkol tak, jak jsi žádal. Zároveň tam někde vzadu v mé mysli plápolá takovej malinkatém plamínek zvědavosti, co by se stalo. Třebas by to nebylo nic tak moc nepříjemného. Ale co když ano? Pere se to ve mně. Chtěla bych to otestovat, jinak to nezjistím, než tím způsobem, že do toho půjdu naplno. Bojím se a jsem plna očekávání.
Edit: Úprava fontu - čitelnost | Gaurin
