Nějaké vzpomínky tady na Elefernu ode mne už jsou, ale pokusím se sepsat i to, co v nich není, a asi to bude chtít začít o hodně dřív.
To si takhle jednou malá holčička uvědomila, že je holčička se vším všudy ... Sedím doma sama, je mi nějakých osm a nudím se, mám prázdniny. Maminka je doktorka, má operační den, tatínek někde opravuje televize a děda s babičkou shrabujíí seno, venku se schyluje k bouřce. Ctěla jsem si hrát s kocourem, ale ten leží natažený na dlaždičkách v síni a jen na mne líně mžourá, je dusno, vzduch se ani nehne a nad Kotlem už proskakují blesky. Bouřka od hor je tam, co jsem se narodila vždycky nejhorší. Chtěla bych pomáhat se senem, ale nejde to, senná rýma. V televizi doběhli Dva písaři. Vstávám a hledám si něco ke čtení. Ve své knihovničce už znám všechno skoro zpaměti, zkouším si vyndat Pohádky a pověsti z Moravské brány, ale s tím předbouřkovým černem venku moc dokupy nejdou, zdají se mi moc strašidelné. Beru si Příhody detektiva Ouška, ale ty znám zepředu dozadu. Napadá mne, že bych se mohla kouknout do knihovny k rodičům.
Tátova police ... Gustáv Tauš, Osciloskopy. Nakukuju - schémata, fotky nějakých přístrojů, nechápu nic. Rádce televizního opraváře, Das grosse Antennenbuch, Strojky a přístroje v domácnosti, Promítací přístroje pro 8 mm a 16 mm film v praxi ... Hmm ...
Mámina police ... Gynekologie a porodnictví, hromada knížek v azbuce, ty dávám stranou, hoplá, Anatomie. Otevírám ji náhodně. No fujtajxl, jestli to pod kůží vypadá takhle, budu radši opravovat televize jako táta. Ale listuju dál, ústrojí močopohlavní. Tohle všechno že bych měla dole v klíně ? Beru si zrcátko a ověřuju podle obrázku - leccos je trochu jinak, ale celkem to pasuje. Nemůžu pořádně najít stydké pysky. Z nějakého důvodu se mi to, co dělám docela zamlouvá. Koukám se ještě na obrázek muže a umiňuju si, že to při vhodné příležitosti taky budu muset ověřit. Beru další knížku, Das gynäkologisches Enchiridion. Otvírám ji tam, co je nejvíc ohmataná. Paní v gynekologickém křesle. Paní vkleče, hlava opřená o paže a lokty, nohy široko od sebe. Spousta nástrojů, popisky mi nic neříkají - co je to speculum a proč zatížené ? Aha, tady ... fííííha. Ruka mi nějak sama od sebe zase zajíždí pod gumičku modrých trenýrek Na okno chlístne déšť, nerada vracím knížku na místo, děda s babičkou tu budou hned. Celá červená předstírám, že si hraju s Mikešem.
Pár dní později. Jsem doma sama, už jsem prý velká holka a děda potřebuje na kontrolu s cukrovkou, babička jede s ním. Spartak nejezdí kvůli nečemu, čemu nerozumím, jedou autobusem a do oběda se nevrátí. Bůhvíproč po špičkách jdu ke knihovně. V tatínkově polici je nějaká knížka, která tam předtím nebyla, otočená hřbetem dovnitř. Mechanicky ji vyndávám, že ji dám správně a koukám na titulek - Mladé manželství. Brožurka. Otevírám to a říkám si, proč to má táta mezi svými knihami. Jo, tohle znám z Anatomie, ale proč ten pán na té paní leží ? Začítám se do textu a pak zjišťuju, že už zase mám ruku v kalhotkách a nějak vlhko v klíně. Líbí se mi to. Vyndávám si ještě to Enchiridion a otevírám si ho na té stránce, kde je nakreslená paní s doširoka nástroji otevřenou kočičkou. Hladím se a pak mi v kočičce párkrát škubne a já se trochu leknu, jestli jsem si neublížila. Ale je to příjemné, moc příjemné.
Pochlubila jsem se Alence. Zajímalo ji to, ale když jsem jí ukázala obrázky, málem utekla. Teda, Mladé manželství ji zajímalo, ale das Enchiridion ani trochu. Já mezitím přišla na to, že se mi líbí, když to trochu bolí. Je to o moc intenzivnější. Ležím s přivřenýma očima a představuju si, že by bylo pěkné, kdyby mně to dělal někdo jiný. Třeba proti mé vůli - přivázal mě s roztaženýma nohama a pak mi ubližoval, tak aby to bolelo a já nemohla utéct ani uhnout. Ta představa je hodně intenzívní, beru si manikůru a koukám na ty lesklé nástroje, zkouším si je. Jauvajs, řízla jsem se ... Dezinfikuju si to říznutí jódem, štípe to, jak čert a já prožívám podivný pocit ze směsi blaha a bolesti. Jakpak by mne napadlo, že tu jizvičku budu mít nadoživotí.
Že doktor nemá léčit příbuzné, je dobrá zásada. Je mi nějakých třináct a mám problémy s bolestmi v podbřišku, špiním. Mámin kolega je před důchodem, při těle, s krásně lesklou pleší a růžovýma baculatýma rukama. Oni vůbec jsou gynekologové (chlapi, gynekoložky jsou obecně pěkná pakáž) jen dvou převažujících typů - jednak ten pyknik, co jsem popsala, jednak naopak takový ten vysoký až astenický typ s dlouhými štíhlými prsty. Na křesle už jsem seděla, ale nohy mám přivázané poprvé. Vyholila jsem se sama už doma a když mi pak doktor natírá kočičku jódem, vzpomínám si na ty nástroje z manikúry. V podbřišku se ozývají motýlci a pan doktor na mne kouká trochu nechápavě. "Ale no tak, slečno", říká pobaveně. Dostávám novokain a pocity tupnou, ale i přes anestetikum to příjemně bolí. Skoro jsem nerada, když je konec.
Další už znáte - pokud ne, můžete pokračovat třeba tudy...
