Krátká přeprška se změnila v drobné a nepřestávající mrholení. Dlažba, oslizlá vlhkostí jen jakoby neochotně začala odrážet nazelenalé světlo plynových luceren, nabývajících zvolna navrch v souboji s rychle nadcházejícícm soumrakem. Kolem lamp se v nízkých cárech mlhy rozzářila matná světelná kola a z temných stínů mezi nimi se ztichlou a opuštěnou ulicí rozlehly pomalé kroky.
V kvelbu pekaře Roubíčka dosud hořelo světlo v koutě nad kasou. Starý Roubíček počítal tržbu, bónoval účty a dokončoval seznam pro objednávání na příští den. Prudký poryv větru, který se náhle prohnal ulicí vytáhnul přes ventilačky vzduch, zahvízdal pod dveřmi a spolu s moukou z polic zvířil i sytou vůni čerstvého pečiva, kterou byl kvelb prosycen. Lampa nad kasou se tím poryvem zahoupala ve vzduchu a pohasla. Ve stejném okamžiku se ozvaly čtyři pomalé rány čímsi tenkým na polostaženou roletu.Krev Roubíčkovi ztuhla v žilách. "Už je to tu zase", pomyslel v hrůze.
Jakoby v mátohách vytáhnul Roubíček roletu, odemknul kvelb a otevřel dveře na ulici. Do kvelbu dopadl stín. Vysoká osoba v dlouhém plášti zastiňovala jedinou poblíž svítící lampu a ve stínu pod krempou širokého klobouku se z tváře příchozího daly rozeznat pouze oči s číhavě staženými zřítelnicemi, které jakoby plály podivnou září. Oděn byl příchozí v dlouhý tmavý plášť se zvednutým límcem, ruce cizincovy skrývaly jemné lajkové rukavičky, svírající dlouhou, štíhlou vycházkovou hůlku. "Máš?", zazněl hlas z temného prostoru pod krempou klobouku.
Roubíček přešel na vatovitých nohách k regálu a ze spodních polic vytáhnul třesoucíma se rukama několik bochníků chleba, které by každý zákazník nazval podivnými. Vyrovnal je do křivé řádky na pult před podivného zákazníka. "Tady ... tady, pane, moc jsme se snažili." Cizinec nevěnoval Roubíčkově zmatenému drmolení pozornost, v jeho očích jakoby zaplál rudý přísvit. Neočekávaně hbitě poodstoupil a svojí hůlkou švihem poklepal na každý bochník. "Vypečené, příliš vypečené", zasyčel rozčarovaně. "Snad jen... tenhle!" ukázal na bochník, ležící zcela vpravo v řádce. Z kapsy pláště vytáhnul stříbrnou minci, hodil ji na pult a aniž by věnoval Roubíčkovi další pozornost, chytil bochník a otočil se ke dveřím. Pak se na chvilku zarazil a přes rameno utrousil "přijdu zas!".
Když se Roubíček vzpamatoval, vyběhnul na ulici. Ve svištění větru a pleskání dešťových kapek zaslechl charakteristické zaskřípění rolety u krejčího Kohna a doznívající ozvěnu kroků cizincových. Zadýchaný zaběhnul ke Khonovi. "Viděli to taky ?"
"A u nich taky byl ?"
"Že se ptaj, chodí pintlich každej pátek, než zavřu kvelb."
"A co chce po nich ? Ode mne bere pokaždý metr černýho sametovýho flóru. Dycinky metr, ani o píď víc."
Oba muži ještě dlouho rozebírali podivného zákazníka. Ten mezitím dorazil domů a vysvléknul si promočený mantl. Zatímco rozbaloval černou látku a nadmíru pečlivě do ní balil Roubíčkův podivný bochník, mumlala si jeho ústa jakési zjevně naučené fráze. Nespokojen, švihnul cizinec rákoskou do kouta a otevřel na stole ležící tlustě vázaný fascikl s nápisem Scénář. Z držáku na zdi si vybral jinou rákosku a zkusmo jí několikrát udeřil přes napjatý samet. Zálibně pohlédnul na rovnoběžné stopy po přesném nástroji a jeho oči se vrátily k textu scénáře, zatímco ústa již zcela automaticky opakovala "Slečno Tetová, to bylo naposledy, kdy jsem vaše prohřešky přešel bez dopisu rodičům..."
