Mám doma jeden diář. Zvláštní diář, protože záznamy v něm ubývají, místo aby přibývaly. A s každým záznamem, který z diáře zmizí se ozve hlasité bouchnutí, jak upadne jeden (a leckdy nejeden) kámen ze srdce.
Ta rána, která se velmi tématicky ozvala v sobotu byla velmi výrazná a hlasitá. Patří k ní příběh, jehož část už od soboty lze vyprávět. Ten příběh se odehrává za neoznačenými dveřmi, na který není nápis Ametyst - II. skupina a za kterými sedí čerstý, byť poněkud přestárlý pikomajor absolvent, tedy absa podporučík s propůjčenou nepravděpodobnou hodností, praporčík, který absovi dělá sekretářku a dva vojáci základní služby s barety, zastrčenými pod nárameníky bundokošil, kteří mají Ametyst chránit při napadení imperialisty. O místnost dál sedí další čtyři absíci, skupinka rotných,jejichž jedinou použitelnou dovedností je schopnost rychle kreslit a pár dalších, ničím nezajímavých osob myšího vzhledu s tlustými brýlemi. Kromě hnědohnusného armádního nábytku k Ametystu patří ještě notných pár procesorem nadaných skříní a skříněk, dvě tiskárny z brněnské Zbrojovky, dva dálnopisy-nedálnopisy a telefon-netelefon.
Ametyst je zajímavý kámen - když se přes něj podíváte na svět, změní se jeho barvy. Taky se změný tvar věcí, které mají ostré hrany a kolem světel se udělají rozmazaná barevná kola. Druhá skupina dělá s pomocí ametystu něco podobného. Bere nesmyslné skupiny čísel a písmenek a snaží se najít v nich ostré hrany a jasná světla. Vrátit barvičky tak, kde byly a zjistit, jaký příběh neznámý kolega na druhé straně dat do šifry vtělil a jakým kamínkem se na ni pak díval.
Časy se mění - místo příběhů o tom, s kolika tanky Abrams II operuje v prostoru Baumholderu 222. zabezpečovací prapor US Army se celkem pravidelně schází tlupy nadšenců, aby ve svém volném čase, dobrovolně a zejména po nocích luštili šifry, přichystané jim jinou skupinkou nadšenců. Baví mne to pořád a letos to mělo být dokonce i symbolické - řádek Ametyst v diáři v sobotu po dvacíti letech vyexpiroval. Těšil jsem se, bohužel baktérie byly jiného názoru a sklátily mne do postele, takže enigmímu týmu jsem byl oporou spíše symbolickou.
Až poměrně nedávno mi došlo, že ti dva záklaďáci v baretech nás měli v případě napadení pozabíjet.
