Před dávnými a dávnými lety si v jedné daleké, od center civilizace vzdálené budoucí střediskové obci koupil úchyl auto. Úchyl se sám považoval za poněkud netuctového a auto si též koupil poněkud netuctové - od stařičkého právníka, u kterého v té době bydlel a jehož dcera emigrovala do Švédska si koupil cosi v té době nevídaného - Simcu 1300, barvy hluboké mořské modři.
Vůz, jen o tři roky mladší úchyla se pak stal zdrojem spousty úchylova potěšení i vzteku, zdrojem závisti i obdivu okolí i úchylových krásných dívek a v neposlední řadě i zdrojem zájmu příslušníků Veřejné bezpečnosti.
Potěšení způsobovala spolehlivost vozu v kombinaci s neskytečným záběrem motoru s dlouhým zdvihem, nízkými otáčkami a vysokou kompresí. Vůz z dob, kdy lidé měli na všechni víc času měl volant, zvící menšího kola od vozu, řazení pod volantem s krokem, srovnatelným se stavícími pákami prvorepublikových soustruhů a s ruční brzdou pod volantem, s deštníkovou rukojetí. Nemálo potěšení způsoboval i fakt, že auto bylo díky nedělené přední sedačce homologováno pro šest osob, což ovšem způsoboval i onen zájem příslušníků VB. Z dlouhé řady dalších úchylových aut byla Simka autem jediným, v němž šla zrealizovat opravdu plnohodnotná lůžková úprava, 180x130 centimetrů rovné plochy, umožňující i poměrně kvalitní sex za ztížených podmínek. K těm příslušníkům - za všechny uvedu jeden z dialogů:
"Pane řidiči, co to tu vyvádíte ?"
"Testujeme se slečnou tlumiče, příští týden jedu na technickou a ten pravý přední se mi moc nelíbí"
K vzteku bylo hlavně to, že Simca - francouzský Chrysler - byla autem licenčním a tudíž poskládaným dílem z původních chrysleřích dílů, dílem z dílů matristických, tedy francouzských. Kvalitu provedení a spolehlivost je asi zbytečné porovnávat, nasírala ale tvarová bohatost a různorodost šroubů, tu s metrickým, onde s whitworthovým závitem, tu s metrickou, onde s coulovou hlavou. Jak šel čas, vůz začal potřebovat opravy a úchyl s jistým potěšením zjistil, že může použít spoustu dílů s žigulíků, neboť Matra po svém krachu prodala hromadu technologií italskému Fiatu, který je neopomněl po jejich totální amortizaci odvézt do pomsty italských komunistů sovětskému lidu, města Togliatti na slunné Kubáni, v předhůří Žiguli. Tak Simka postupně nabyla ruského alternátoru, ruských brzdových trubiček a ruských, vlastně českých světlometů z Autopalu, popsaných azbukou. Nerad jsem to auto dával pryč a popravdě - dodnes lituji, že jsem si tu prasklou hlavu nenechal z Ameriky poslat.
Jiný vůz, zvaný Saranče nebo též Kuzma Kuzmič, vyrobený v roce 1984 v AZNP Mladá Boleslav jsem poslal do výsluhy zcela nedávno. Manželka, která ho používala k ježdění do práce definitivně zanevřela na každodenní přitahování při sebemenším mrazu nedovírajících dveří bezpečnostním pásem, omývání předního skla glykolem pro uvolnění neustále přimrzávajích stěračů od netopením postiženého skla a v neposlední řadě na nechápavé pohledy příslušníků PČR na dámu v kostýmku a lodičkách, zaujetě sušící svíčky uchlastaného motoru. Pod pohrůžkou odmítnutí (kecám, pohrůžkou systematického vyžadování) manželského sexu jsme po kratším hledání pořídila na Jarově smaragdově zelenou Felicii, která jako by z oka vypadla té, s níž jsem najezdil bez pár kilometrů 300 tisíc. Když si večer natírala hirudoidem modřinu na hýždi, způsobenou řadící pákou, povzdechla si něco o zlaté simce.
