Povolání "Voyeur"

Kde se to vlastně začalo, ptám se sám sebe. Moje prvotní vzpomínka se váže k panelovému bytu jednoho panelového sídliště v hlavním městě. Věčné napomínání, že jsme se sestrou moc hluční, a že sousedé si stěžují na dupání a bouchání. Tak jsem naučil chodit potichu. Našlapovat jako kočka, snažit se eliminovat projevy své existence. A pak se to začalo "Fuj ale jsem se lekla", vykřikla máma, když si uvědomila, že jsem také v kuchyni. "Jestli budeš chodit jak duch, dám ti na krk rolničku, abys byl slyšet", dodala. A to byl, dnes si uvědomuji, úplný prapočátek mé neviditelnosti. Druhá vzpomínka se váže na základní školu a k mé velké lásce, Monice. Chtěl jsem být stále s ní. A myslel jsem si, že je to takový ten normální, provozní stav, který patří k pubertě. Být stále s objektem svého zájmu. Nebyla to touha sexuální, ale touha zamilovaná a romantická. Být s ní. Koukat se na ni, když se trápí s úkolem z matiky. Být tam, když je venku s kamarády. Neměl jsem potřebu také s nimi kamarádit, jenom tam být. Být nejenom nehlučný, ale také neviditelný.

Dospěl jsem. Našel si holku, a později jsem se s ní i oženil. Snažil jsem se z počátku náš erotický život různě zpestřovat. "Ona hledá ji", "Oni hledají ji", "pár hledá pár", "kandaulizmus", "swingers". No zkoušeli jsme všechno možné i nemožné.
Ale pořád to nebylo ono. Nevzdával jsem se a pokračovali jsme dál v hledání.
V tomto okamihu je asi to správné místo, kde mohu poděkovat své lásce a manželce, za trpělivost, a volnost, kterou mi poskytla pro mé hledání, i když ne vždy sdílela mé nadšení. Zejména v období, kdy jsem si myslel, že to všechno spraví oficiální milenka, jí asi nebylo se mnou lehko. Přežili jsme, a jsem jí za to nesmírně vděčen, a jsem stále víc přesvědčen o tom, že právě ona je pro mě ta pravá. Jen ona měla dostatek pochopení a trpělivosti toto období se mnou přežít.
Ale zpátky k tématu.

Po neúspěchu ve všech předešlých kategoriích jsem vyrukoval s dalším nápadem. BDSM! Jasně, doteď to určitě nevycházelo, protože jsme hledali ve špatném okruhu.
Jenže tím se nic nevyřešilo, jenom se celý kolotoč začal znova. "Dominantní", "submisivní", "sadizmus","masochismus","bondage", "elektřina", vampyrizmus". Další hromada výrazů a ještě větší rozpolcenost. Vyvstala otázka, "jsem já vůbec dominantní?", odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, "Ano, jsem a vždy jsem byl, ale mimo postel". Odpověď však sebou přinesla další otázku, "jsem submisivní?", a zase odpověď, "ano, ale i mimo postel." Otázky přinášeli další odpovědi, které byli jenom branou pro další otázky. V zoufalství jsem chtěl zvolat do vzniklého ruchu "Who am I?", připadal jsem si ztracen jak Jackie Chan ve stejnojmenném filmu.
Kdo tedy jsem, a proč mě nic z toho co jsem doteď zkusil nedokáže uspokojit?

Jednoho dne brouzdajíc na svém oblíbeném chatu pro vanilky jsem narazil na problém, který by každý jiný vzal s přehledem a neřešil déle než pár vteřin.
Zamčená místnost! V ní, podle barev soudíce, muž a žena, povídají si, mají zapnuté webkamery, jsou tam sami, úplně sami. Nerušení ze strany ostatních vanilek, nepozorování si svěřují a ukazují intimnosti ze svého osobního života. Ano!
Najednou jsem přesně věděl, co mě láká. Být tam. Neviděn, nepozorován, bez možnosti dát o sobě vědět. Stejně bych o to nestál. Chtěl jsem tam jen být, poslouchat jejich rozhovor, sledovat dění na webkameře, být tam, být u toho.
Napsal jsem dokonce administrátorovi, se kterým se znám z různých akcí a srazů, zda by pro mě neudělal jedno nadstandardní přístupové jméno a heslo. Nick, pro který by žádné dveře nebyli zamčené. Nick, který by neměl možnost editovat, ani psát na sklo. Nick, který by se ani neobjevil v přihlášených. Nick bytosti, která neexistuje. Ve smyslu fair-play, mi administrátor odpověděl, že i jeho samotného už myšlenka nakukovat do zamčených místností napadla, ale že na to nemá čas. A že kdybych se stavil přímo u něj, pouze a přímo z jediného počítače připojeného do sítě známé jako World Wide Web, by mi možná, ale pouze možná, vyhověl.
Nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych věděl jaké rizika toto jeho počínání má. Ztráta důvěry je v této branži na úrovni morální sebevraždy. Nenaléhal jsem pro to na něj dále a spíš nasměroval tok svých myšlenek ke zdroji mého počínání.
"Who Am I?" otázka byla stále stejná, ale odpověď již nabírala své obrysy.

Voyeur. Vnuklo se mi jednou do hlavy. Voyeur, slovo, myšlenka, pojem, který mě zachytil nepřipraveného.Voyeur ozvalo se mi v hlavě zlověstně.
To poslední, čím bych chtěl opravdu být. To poslední, co bych čekal.
Ten úchyl, který nikdy nic neřekne. Jenom stojí před šatnami letního koupaliště a usmívá se jako někdo, kdo ví víc. Ten tichý blázen, který nic neříká a nikdo neví pořádně, co si myslí. Ten podivín v dlouhém plášti, který nabízí holčičkám před školou sladkosti. Tajemný stín, vkrádající se po ulicích, přinášející jen slzy a strach.
A najednou jsem se začal cítit nepochopený, odstrčený a sám.
Všichni ostatní se zgrupují. Vyměňují si zkušenosti, poznatky a zážitky, ale voyeur ne. Ten nechce být rušen, nechce o přítomnosti dalších diváků ani slyšet. Je to vlk samotář. Nechce nikoho rušit, nezasahuje do dění, ani nestaví kulisy. Je jenom nenáhodným svědkem, často náhodných událostí. Je nekonsensuální, a to je snad jeho největší mínus. Nejde dost dobře přijít za někým a zeptat se. "Jéje, nazdárek, sorry, já jen jdu kolem a rád bych se koukl jak ji šukáš." V BDSM praxi existuje více či méně dokonale fungující systém stopek, hranic za které se nesmí. Jenže jak můžete dát znamení někomu o kom ani nevíte že tam je?

Řešení? Tolerance a pochopení. V české republice je síť celkem dobře zavedených swingers, a jiných, eroticky zaměřených klubů, kde vaše přítomnost při milostné hře dvou lidí nebude brána negativně.Jak ale navázat bližší kontakt? Nevím. Moje zkušenost je ještě moc čerstvá, než abych věděl jak dál. Můžu jen hádat.
V zásadě si myslím, že je dobré se k tomu rovnou přiznat. Jenom jednání na rovinu a fair-play může být základem pro další pěstování důvěrného vztahu. Věřím, že se najde pár, kterému nebude vadit, že je někdo pozoruje. A naopak, spíš je rozpaluje a vzrušuje pomyšlení na to, že je může někdo neviditelný, ale existující pozorovat.

Závěrem? Závěr byl pro mě vždy nejtěžší částí slohovky. "Pár slov shrňte obsah předchozího textu", říkala nám jazykářka. Pár slovy, pár slovy...
Tak co třeba takhle? Jsem úchyl. Jsem stejný jako vy, ale přes to hodně jiný. Hledám důvěru a pochopení, hledám klíč ke dveřím, které zůstávají pro jiné zavřena. Nechci zasahovat do běhu věcí, jenom být jejich součástí. Toužím jen potom, abych byl respektován. Konsensuálně. Chci aby se vědělo jaký jsem, a nebyl jsem za to odsuzován. Jsem vaší součástí, součástí společenství.
O vánocích je zvyk přestřít o jeden talíř navíc, prý pro nečekaného hosta, který Vám může kdykoli zaklepat na dveře a požádat o večeři. Byl by to krásný zvyk, připravit u nejrůznějších akcí jedno místo navíc. Místo pro někoho, kdo by mohl zaklepat na dveře a požádat o nahlédnutí....