Sraz zločinné smetánky v baru Bílenda nebyl akcí, na kterou bych se příliš těšila a jako společenskou povinnost ji vnímal i můj hostitel. Torm nakonec alarmoval na čtvrtou hodinu odpolední, což bylo pro mladou slečnu naprostá tragedie: bylo nutno vynechat obvyklý záchvat "nemám, co na sebe" a upravit se do stavu co nejlíbivějšího za krátký čas, mezitím co jsem informovala rodinu o tom, že se chystám na jakýsi kostýmní ples. Což v důsledku byla pravda. Přes rozzářené oko i ukápnutou slinu nebylo možno viděti nic, co by podněcovalo smysly více než brilantní výstup zpěvačky Krvavé Mary.
Situace v baru Golden Times na White Hillu byla poněkud ospalá až pochmurná, za všechno dodejme, že o avizované šesté hodině večerní tam pořád kromě muchlajících se párů a organizačně zapojených, nikdo nebyl. Slečna Fronéma drilovala zpěv za doprovodu zdeptaného klavíristy Spaanka, jehož hraní, ač záhy chytlo notu, nechytnulo šmrnc. Dozvěděla jsem se z první ruky, že scénář v podstatě neexistuje, protože po šestém přepisu už nebylo relevantní jej překopávat, navíc svou účas odřeklo několik ústředních postav chicagského podsvětí v čele s radou Bacátkem a třetím mafiánským bossem. Jak jsem se později dozvěděla, na Felixe samého jsem nebyla zvědavá jen já. Postava Pana Ředitele straší v hlavách mnohým a pro tentokrát jsem si nemohla na vlastní oči ověřit neseriózní drb, že zase jednou filmová postava začala někomu žít v hlavě vlastním životem.
Organizační začátek srazu byl, narozdíl od jeho zakouřeného pokračování, zábavný. Z hovoru se slečnou Fronémou vyplynula již znám skutečnost, že svět je malej a především plnej úchylů. Bordelmamá k nám také posadila bezprizorní Lerosinku, slečnu původem z Běloruska studující v Čechách, spoléhaje na Tormovy znalosti místních reálií. Tento předpoklad byl napůl pravdivý, napůl proto, že ač mnoho zcestoval, hranicím této země se vždy jako čert kříži vyhýbal. Slečna dění zaujatě pozorovala a půl česky, půl rusky se dozvídala o místním úchylném uspořádání a názvosloví. U nich v Minsku žádné akční párty nemají, existuje tam taková obdoba BDSM klubu. O této dámě ještě v budoucnu uslyšíme. Minimálně budila dojem velké natěšenosti. Největší odvaz večera na své provedení ovšem také nenechal čekat, bylo jím veřejné potrestání provokující slečny následované milým tanečkem a objetím, o čemž Torm později poznamenal: "Pod dnešku mě nikdo nebude brát vážně." Můj názor vyjadřuje poslední věta této reportáže. Podle všeho hosté opravdu o hodně přišli, o proceduru zpevnění dekoltu neprojevila zájem jediná, ačkoliv mnohé by to docela potřebovaly. Takže objednané citrusy přišly povětšinou vniveč.
Během večera bylo možno spatřit bosse Maximiliana, kterak pod tíhou osudu v leže zkoumal filosofické hloubky svojí kravaty...mistra Masterhella, probírajícího svůj nejnovější sen "elektropozitivní trestnou kozu"...a na stejném místě mě, a to v poloze vleže v očekávání posledního soudu, zjevení andělů a podobně. Ten večer mi nebylo vůbec dobře a tak jsem sraz strávila ponejvíce vrháním raněných pohledů na Torma, blednutím a chladnutím a následným rozehříváním.
Osobním džoukem mého večera bylo zjištění, že "Jim" je Tormův oblíbený bičík, nikoli, jak jsem se domnívala, něčí promiskuitní manžel. Pokračovala-li by tato mystifikace, mohl se tento pán v mých představách jistě stát zajímavou osobností...
Z akce je třeba vypíchnout skvělé Kacířovy noviny The Chicago Times, plné aktuálních narážek a pichlavostí skrytých v typicky novinářském drbavém hávu. Kdo by nevzpomněl na požár v redakci celostátního deníku Lopuch, filmovou společnost Lucullus Picturama nebo chovatele obskurně krmených psů, Dlouhýho Vaška. Sprostá pomluva o tom, že se začínající herečka slečna Fronéma snaží protlačit na velké plátno pomocí bulvárního fotografa Tymura Vulturessona, byla záhy vyvrácena a deník otiskl v omluvu s připojením fotografie všech dotčených, včetně váženého doktora, v jehož ordinaci poškozená působila jako asistentka. Dále dekoraci dutého dortu, skvělé kostýmy některých přítomných dam a vtipnou scénku s pokusem o atentát. Z dortu se vyřítila spoře oděná, zato ostře ozbrojená děva, a vyrušila oslavu narozenin bosse Maximiliana střelbou. Po použití sofistikovaných lékařských metod nejen, že jména pověděla, ale i zazpívala, a to převážně vysoké a.
Také jsem si několikrát užila již povinné "A ty jsi kdo?" "Darkness embraced." "Cožé?" "To znamená anglicky v objetí temnoty." "Uh-uff." "Říkej mi Darki." *vděčný úsměv*. Z Bílendy jsem odpadla poměrně brzo, ale svou chůzí jsem budila dojem podstatně pokročilejší hodiny. Protože jsem na druhé ráno chtěla být čerstvá, usnula jsem poměrně záhy, dusící se v nachytém cigaretovém kouři na svých vlasech.
Závěr: kdo chtěl, tak se bavil, kdo se ošklivě koukal, nemyslete si, že jsem vás neviděla...
Dark
