PolyAmory? Nebát se a nekrást!
PolyAmory není nutně záležitostí frajerů a lamželez pásů cudnosti.
Jsem sociofibický introvert, ačkoliv teď se zakuckal kafem každej, kdo to četl.
Takže v tom ten klíč není.
Je to o majetnickém strachu.
Každej se o něco bojíme a když si nevěříme, nebo se podceňujeme, potom se velmi snadno můžeme bát úplně všeho.
Bojíme se toho, u čeho si nejsme jisti, že to můžeme překonat, přemoci a ustát. A když to neznáme a nerozumíme tomu, pak se toho prostě bojíme jako skautík sovy.
Ve vztahu je problem, když si držíš to, o co se bojíš a bojíš se, co se stane, když… Drtivá většina lidí nemá sebejistotu a tak nemají ani „tebe-jistotu“. Bojí se, že o protějšek přijdou.
Já se nebojím, já vím, kdo jsem a vím, kdo je ona, vím, že jsme se pro sebe narodili. (A taky... ten, kdo odejde, ten si bere děti!)Prožili jsme spolu bezproblemů takový věci, který by jiný prostě složily, nás už asi ani smrt nerozdělí.
A nemám problem vysvětlovat kamarádovi, že si má drahá potřebuje odpočinout, vždyť se mu líbí a rozuměj si, tak ať si ji vezme s sebou, až pojede zase na tejden po světě. A jasně, věřím mu, že jí nebude dělat nic, pro co by mu vyškrábala oči.
A kdybych se najednou dozvěděl, že mi někde „neautorizovně šuká“? No, to je něco jinýho, než když o tom víme a když je to „součástí vztahu“. Naše definice věrnosti je „NEDĚLEJ BEZEMNE NIC, U ČEHO MOŽNÁ CHCI BEJT TAKY!“ Takže můžeme prznit její milou, můžu si přivést na dokecání debaty holku a ta přespí u nás, s námi v posteli, můžeme se dohadovat nad seřezaným zadkem subčenky o tom, jak je nádherná a jak ji miluju. Ano, tu subčenku. Ano, s manželkou. Protože… je to součástí našeho vztahu, neukradl jsem ten cit a nechroupám si ho někde za bukem.
Náš vztah tyhle krásy obohacují, neokrádám jej o ně.
Jako když si mohamedán sice smí koupit další manželku, ale svoje dosavadní nesmí ošidit -- musej mít všechno, co dostane ona.
Takže tady leží ten skutečnej klíč k "angažovanému polyamory":
PolyAmory, jak nám říkají zkušenější, může být jenom dvojí -- buď je to všem jedno, nebo to všichi totálně žerou, ale nefunguje prý mix a polovičatost.
To prvé nazývám prokmiskuitou a nerozumím tomu, tak nebudu dělat chytrýho.
To druhý žijeme a já to znám -- tím, že se zamiluju do daší dívčiny tu svoji vnejmenším nešidím.
Neztratím se v sobotu, kdy jsem měl bejt s dětma na výletě, nekupuju dárky místo brzdových destiček, nepředstavuju si pod sebou milenku místo manželky.
Držím manželku ve vášnivém obětí, když líčím, jak schovance jako jazyk mlsného kotěte vykukoval jej jeden pysk z číči, když lezla na lavici a shodneme se spolu na tom, že tak krásnou prdelku člověk fakt nevídá dvakrát do roka.
Sepíšu zamilovanou stať až biblického formátu a čestně pravím, že to píšu tobě, miláčku, ale rok to nosím v hlavě a až tešď, moje láska k ní tomu dala tu poslední kapku.
A světe, div se, žena moje drahá se jenom usměje... a VÍ.
Ví, že se nemusí bát. Nemusí s ní bojovat o živitele rodiny. Ví, že do mého srdce se vejde dívčí internát a žádnou neošidím. Že se budu chovat za všech okolností upřímně, ikdyž třeba ne rozumně.
Ale že nebudu lhát žádné z nich.
Říká, že ráda vidí, když se zase někde zamiluju jako puberťák, protože vždycky "rozkvetu..." nevím, co si pod tím představit, ale říklá to zasněně. A nemá ráda ty dívčiny, ketré mě trápěj, prostě... prostě mě miluje .-)
A já vím, že ji mohou tomu kamarádovi klidně půjčit, protože ať si šukaj jako králíci, nemusím se bát o svoje statky mezi horami jejích ňader a ve vrchovině jejích stehen.
A vo tom to je: nebát se a nekrást!
Nebát se strašáka vlastní nedostatečnosti a nekrást vztahu jeho poklady.
Shrnuto:
jak na PolyAmory?
NEBÁT SE A NEKRÁST!
