Kandauista, to je takový podivín, který se chce v koutě vysmíván dívat, jak mu soused šuká ženu. Prej. Je to celé divné, zvrhlé a fujtajbl a na holý pupiky, že se to nedělá. Prej.
Tak ale... všechno má svoji domácí verzi pro papuče, gauč a orchestrion.
Před drahnými lety jsem si dal sraz s čundračkou, toho onoho času mojí tehdejší drahou, ve vlaku na Zdice. Já že přistoupím v Berouně. Mobily jsme tenkrát měli čtyři lidi ze sta, takže se ještě hrálo na domluvy a na srazy.
"A bude to výlet jako bratr a sestra, nebo jako bratr a bratr?" zeptal jsem se v předvečer odjezdu.
"No,... když u tebe nikdy nevím, jak to vlastně myslíš. Ale třeba... třeba jako ta sestra."
"Jak říkával náš profesor -- v kartách neznám bratra, v posteli neznám sestru." vysvětlil jsem a šel si prvně v životě koupit krabičku šprcek. Cokdyby pršelo, pochopitelně, žejo, sirky nesměj navlhnout.
Na berounským nádraží jsem zvědavě pozoroval zmateného amíka, jak tam poskakuje s mapkou jako Japonec před Orlojem.
A von si mě taky všimnul, jak si ho se zájmem prohlížím... hele, né, takhle to nechápejte, je to historka z devadesátejch let, tenkrát tahle slova znamenala daleko slušnější a civilnější významy než dneska!
Takže se ke mně hnal, jeslti jako jedu taky "na ten potlach do Osady mrtvých srn".
"No, teď už jo,"povidám mu s úsměvem upíra, kterého pozvali na oslavu třináctin dívčího internátu. Pozdě mu došlo, že padl na poťouchlíka, pozdě se snažil složit mapu a narvat si ji do zadní kapsy, ale nesl to statečně.
"Tak Rejkovice, říkáš..."
"Nó, ale von už jede každou chvíli vlak, to je..."
"Jasně, jdeme!"
"No já nevím jak by..."
"Ze třetího,"pronesl jsem bohorovně dominantním tónem, jakobych jeho cukání se bral jen jako svědění na nose, tkeré je potřeba zlehka podrbat. "Ze třetího, věř mi. Věř mi, já to tady znám jako svoje boty."
Když o tom dnes, po tolika letech přemýšlím, byla to klasická taktika odzbrojení subinky.
"Ale já tam netrefím, nikdy jsem tam nebyl!" zmohl se na poslední hrdý vzdor a vrhl na mne pohled posledního vítězného vzepětí subinky, než vzduch mlčenlivě protne syknutí rákosky.
"Neboj, já už si nějak poradím. Cejtím v kostech, že dneska to bude zajímavý."
To už jsme stáli u vlaku. Domluveno s Ewčou bylo, že pojede v posledním coupé a kdybych náhodou nepřistoupil, vystoupí a počká.
"Já jsem tak trochu čaroděj a cejtím v kostech, že denska tam pojedou i nějaké osamocené dívčice. A já nevím, jak ty, ale já se cejtím povinován je provázet, chránit a..."
Prej mám proklatý dar vykecat člověku díru do hlavy. Vymámit z jalový krávy tele. Jánevím, spíš se lidem otevírá kudla v kapse a nevěděj proč, ale tentokrát to vyšlo: rezignovaně povzdychl a zvedl hlavu.
"...a vy, slečno, vy jistě chcete vystupovat a říkáte si, že pátek navečer by byly Koněprusy skvělá volba, že se nepletu?"
Vystupovala mi přímo do náručí a už-už chtěla něco... "Tak teď už se známe, slečno, mně řikaj Crazzy a vám? ...heel, už pískaj -- nastupujem, jedeme na potlach."
A povídali jsme si a žertovali jsme a hubu jsem nezavřel, aby se zbytečně neptala, ale ona už mě pár tejdnů znala, takže věděla, že bláznům není radno odporovat. No, ona taky nebyla právě normální, takže jsme se v těch magořinách docela doplňovali. Ale furt pokukovala po amíkovi. A mladík amík po ní.
"Hele, to je tvoje... vy jste tady spolu?" otočil se ke mně šeptem.
"Teď jsme se potkali, dyť jsi to viděl..." Nikdy nelžu. Nikdy. Nemůžu za to, že lidi moje slova slyšej tak, jak se jim to hodí.
Naklonil se ještě blíž, otočil se od ní a zamumlal: "Takže ti nebude vadit, když..."
Usmál jsem se jako svatej na obrázku. "Tak já až po tobě, jo?"
A tak se do ní pustil. A včelil kolem ní jak včelí medvíci i s Pučmeloudem dohromady.
Přisedl, chválil ji tak, jak já to nedokážu, protože sypat po dívkách ta krásnosladká oblbovátka a lichotná slovíčka jsem se nikdy nenaučil, bohužel. A jí to chybělo...
A tak jsme si pinkali slova a tlachy a legrácky a on sondoval čím dál zmateněji a machroval o to usilovněji a ona na mně koukala už jako červenej otazník z opravený písemky, ale "držela".
A obletoval ji, lichotil... no prostě jako mladistvý amík v pátek večer, když cestou na osadu potká bezprizorní trempici s vlastním spacákem.
Navinoval si světácky její vlasy z havraní černi na prst, aby mu nemohla uhnout v příští otázce pohledem. Přimhouřila při tom oči a přes povolený dolní pysk, jaký dle typologů značí mohutně vyvinutou smyslnost, vydechla tichý, nekontrolovaný vzdech. Takový, jaký jsem z ní dostával kořistí, když jsem jí laskával roztaženými prsty na temeni a náhle jsem ty prameny modročerné tmy sevřel mezi prsty a se zamilovanou surovostí zvrátil jí hlavu dozadu, abych ji mohl od prsou líbat po krku vzhůru, kousnout pod ucho a olíznout za uchem, líbat přes čelo k druhému uchu, zvrátit surovostí puberťáka posedlého chtíčem hlavu na druhou stranu a kousnout pod zulíbaným uchem.
On jen držel namotaný pramínek tmy nad spánkem, vypadlo to, jakoby byl zasnouben s nocí jejího rozumu, když s očima chtíčem zakalenýma zrychleně sténala přes pootevřené rty.
Nu, bloudili jsme pookolí, chvíli jsme se za ruce drželi spolu, chvíli zase oni dva... pod kopcem jsem jí vzal pingl, vstoje promnul ramena a pevně jsem je sevřel... a "přebral ji."
"Takže jdeme? Určitě tam bude i plac pro tři..." Pohlédla na mne... dnes už bych to četl jako téměř jistou stopku. Jakoby říkala "hele, tohle už je za hranicí mojí představivosti... aspoň pro dnešek...!"
"Jděte sami." Odvětil rezignovaně amík. "Já vám nebudu křenit," dodal pološeptem spíš ke mně.
"Ale fakt si myslím, že by to mohla bejt moc zajímavá akce," zkoušel jsem udržovat nahozeno. Kdepak, tahle bělička sice podrží jako návnada, ale kořist ze sebe udělat nenechá.
No, zvládli jsme to i ve dvou, ale... ve třech to mohlo bejt zajímavější.
Mohl jsem se kochat pohledem na vášnivou Ewču strženou chtíčem a mohl jsem při tom v jedné ruce držet pecen kamadetu a ve druhé flašku klaretu a zblízka sledovat to divadlo pro přírodní amfiteátr a hrdě vztyčeného vojína, naslouchat koncertu pro stahy, šťávy, křeče, píst a orgasmus.
Uměla to překrásně, ale nikdy jsem to neviděl celé, protože vždycky jsem na jevišti stál já. A soulož s krásnou dívkou je úžasné pozorovat jako nadšený divák s číší v ruce, divák, který má svoji roli v prvním a třetím dějství a mezitím se zhostí úlohy v nápovědní budce.
A poselství tohohle příběhu?
Ještě pár dní potom chodila s hlavou hrdě vztyčenou, že se je tak k světu, že se o ní takhle intenzivně zajímá kluk na ulici. Fakt jí to hodně zvedlo sebevědomí.
A jí měl skvělou "televizi" a inspiraci.
No, on si taky potrenoval papuli, takže všichni vlastně byli spokojeni, jenom já rovnou třikrát.
A to není špatnej kšeft, ne?
...akorát dodnes nevím... nejsem já nějakej divnej, že nežárlím a s takovým pokladem, který jsem měl svěřen do drápů, vymejšlím takovýdle lotroviny?
No, ale hlavně... není ta žárlivost pokličkou na hrnci našich možností? Proč by nikdo nesměl přispět něčím krásným do polévky vztahu, kterou spolu vaříme?
NEJSOU DVA LIDI NA LÁSKU MÁLO?
