Chvála nectnostem
Ve dnech lásky a mladosti pojďte se mnou opět proti davu a oslavme ty neprávem pohrdané vlastnosti.
Však to dobré si závidíme, logicky co je tedy nástroj k dosažení dobrého? Závist.
Za každou ctností stojí aspoň jedna nepochopená neřest.
Však kolik kazatelů ctnosti se pro neřesti válelo v kriminále.
Skoro to až vypadá, jakoby ze dna hlubin mizérie člověk vzhlížel k tím užšímu bodu světla toho okna kdesi nad sebou.
Jako by člověk, který je stropnímu oknu svojí cely blíž, měl nad sebou skoro celé volné nebe, kdežto z hlubin svých pekel vidí jen radikální, konkretní bod, od jehož morálky a pravdy se nesmí odchýlit ani na píď, jinak ztratí svoji naději na nebe nad hlavou.
Možná proto se lidi tím radikálněji drží neomylné a jediné cesty, čím hloub klesli a přitom by možná stačilo nedat se strhnout svými neřestmi do hlubin morálního odsouzení.
Považme kupříkladu, jak lze oslavit takovou nenávist.
Nenávist je nesmmírné bohatství, ku kterému je třeba se těžce dopracovat.
Budou vás od ní někteří zrazovat, ale považte:
slabého dělá mstitelem.
Hloupý se stává nepochopeným.
Chudý neprávem oloupeným.
Nemehlo nedoceněným a mizera se jenom ve své nenávisti stane neprávem pronásledovaným.
Pokud vám někdo chce brát nenávist, jistě vás nemá rád a určitě by vám chtěl vzít to poslední, co vám zbývá: poklad výjimečnosti, protože nenávist dává člověku vždy zapravdu a neptá se po argumentech.
Dává mu bohatou společnost stejně oloupených, když se od něj všichni slušní odvracejí.
Každá prohra se dík nenávisti stane jen neprávem či spiknutím nepřejícníků vynuceným ústupem.
Chudému, hloupému i mizerovi, životem i světem zavrženému vždy zbyde jediné bohatství, které jej povyšuje nad zbytek světa: nenávist.
Když zmizí radost, když vytratí se spolupráce, když dojde talent, když se duše propadne do čtvrté cenové skupiny, do té čekárny na nádraží navěky zpožděných rychlíků k jasné budoucnosti, nezbývá, než hrdě vztyčit bradu a zvolat:
"Končíme! Zbejvaj už jenom buřty, pivo a nenávist!"
Já vám říkám -- hýčkejte si svoje hříchy a nestyďte se za své nectnosti.
Třeba jsou tím jediným, na čem si lze zakládat.
Jak praví Eliphas Levi -- ďáblu nejde ani tak o to, abychom zhřešili a ztratili svoji duši věčnou, jako spíš o to, abychom svých hříchů usedavě litovali a promarnili tak celý svůj život.
Mějme rádi svoje nectnosti. Kolikrát by z nás lautr nic nezbylo, kdybychom se úplně celí dočista polepšili :-)
