Jsem dinosaurus druhého řádu - v tom smyslu, že nemalou část z těch, kteří jsou dnes za dinosaury označováni pamatuju jako úchylná miminka. Myslím si tudíž, že z pozice takto solidně zkostnatělého stegosaura mám k probíhajícím emancipačním snahám mládeže co povědět. Poslouchat ovšem nemusíte.
V dobách dávno minulých, když ještě ptákoještěři létali na neposkvrněnými luhy, plnými trávy, zelenější než dnes a stáda útlobokých plachých subin se pásla nedaleko od písčitých zátočin průzračných řek generační problémy prakticky neexistovaly. Řečeno jinak, v době, prošpikované domovními důvěrníky a jim podobnou chamradí nebylo jednoduché pořídit si fungující bdsm vztah, o byť mikrokomunitě nemluvě. Akčnilo se v párech a pokud se podařilo dát dokupy povícero (čti něco mezi dvěma a pěti) stejně naladěných dvojic na větší akci, byl svátek veliký, nicméně většina ze zúčastněných týdny poté otevírala dveře s jistými obavami, kdo že to zvoní. Z druhé strany je pravdou, že takto vzniklé vazby vynikaly trvanlivostí a mnoho z nich přetrvává dodneška - ostatně i jádro Stádečka vzniklo touto cestou a tímto způsobem. Akčnilo se po bytech, v nejlepším případě ve sklepích či mírně zmutovaných garážích a stodolách, na kluby nebylo ani pomyšlení (byť - pro úplnost - pamatuji několik VELMI podařených akcí na bázi SSM, deklarovaných pravda zcela jinak a zvrhnuvších se spontánně).
Zahnání zrůdokožců vneslo do české scény první z akcelerujících momentů (druhým byl vznik sociálních sítí, zhruba od BBS Bajtu a Infimy dál) - možnost slézat se ve větších množstvích bez obav z toho, že bude úchyl označen za protistátního centra a vsazen do kamene. Jako houby po dešti tak navznikala volná uskupení o několika desítkách členů, pořádajích pro svůj (o příchozí zvenčí lehce rozšířený) okruh zájmů či pro v dané lokalitě kvartýrující úchylstvo. Příkladů si každý lehce doplní přehršel - tyto gründnerské doby české úchylné scény jsou většinou dobře známy, slušně zadokumentovány i zde na Elefernu a existuje dostatek tlustými kostěnými pláty pokrytých pamětníků, ochotných na byť jen nástin požádání mohutně zabafat z fajfky ulmačky a spustit proud nostalgických vzpomínek. Za přelomový pak lze označit vznik prvních specializovaných prostor, využitelných a využívaných jednak k pořádání akcí masového rázu, jednak za mírnou úplatu či klubové členství k akčnímu blbnutí, ať již v párech či tlupách.
Je vcelku logické, že dinosauří generace (všechny, bez výjimek) působí na komunitu silou kamenné desky - oni jsou těmi, kteří to provozují odedávna, to oni vytvářeli psaná i nepsaná pravidla a oni zorganizovali ty nejbáječnější akce, o nichž slepí bardi zpívají u rozpálených trojnožek s koksem, nahřívajícím cejchovací železa. Oni jsou i těmi, kteří v souboji o zdroje - jmenujmež především mladinké nezkušené subinky, jakož i zralé, nových odstínů šedi žádostivé vdané paní - obvykle vahou svých zkušeností, elegancí svých šedin a ztluštělými oblinami svých pancířů mají navrch. A je též vcelku logické, že mladičcí ještírci, z vajec sotva proklubavší se a kostěnými plátky v míře jen symbolické obdaření tento stav pociťují jako svoji újmu.
Těch emancipačních vln už bylo několik a je vcelku zábavné pozorovat jejich protagonisty, s rostoucí měrou úchylné úspěšnosti rychle dinosaurovatějící a přesouvající se na pozice těch nejkonzervativnějších z veleještěrů. A je i zábavné pozorovat, jak - jakkoliv se nemění cíle - se mění metody, k žádaným cílům v podobě stád povolných subin jen pro sebe vedoucí. Úchylnou scénou v posledních dnech hýbe fenomén Písklata, který do emancipačních snah zavedl zcela novou a neotřelou dimenzi - obrácený cenzus věku. Písklata prostě a sebevědomě prohlásila, že mezi sebou dinosaury nechtějí. Docela jim fandím - tady na Elefernu mají vlastní plánovací skupinu s kalendářem a pokud budou chtít, dostanou i celou vlastní sekci. A přeju jim, aby se v té dinosaury vytvořené a dinosaury provozované infrastruktuře úchylných rejdišť od Flóry po Ateliér (o nově vznikajících a by design ne zcela veřejných místech nemluvě) cítili jako doma.
