...mladé neporchcané maso pěkně pohromadě? Dychtící po moudrých a zkušených domínantech, kteří budou jenom bohorovně odklepávat doutníkový popel do dlaní oddaně dychtivě slova hltajících štíhlých a divokých dívčat?
"Pokud Písklata působí jako skupina mládežníků, je to to nejlepší, čeho jsme mohli dosáhnout!"
"A jak staří lidi juž nejsou Písklata?"
"To je individuální.. ale obecně nad třicet :) Ikdyž každé pravidlo má své výjimky a někdy zatáhneme i někoho ze stařešinů jako hosta."
"Na vstupu bude tento obrázek a pokud se usměješ, tak tě pošlou ven:" s obrázkem MC-kasety a tužky.
Nostalgicky se pousměju. Měl jsem jako jeden z mála na intru kaseťák ze železnými převody, ještě NDR a to do zásuvky, ne jenom walkmana, takže si ke mně chodili přetáčet kasety i čtvrťáci mazáci .
No, každá radost něco stojí a ten úsměv je mojí kletbou, která mne právě teď vydědila, nebudu účasten na Písklecích radostech.
A přitom v časných devadesátých letech explodovala Pandořina skříňka (pomněte -- jaká je pointa? Pandořinu skříňku přeci nejen otevřeli... oni ji zavřeli hned poté, co se z ní rozletěly do světa všechny strasti a bědy světa, jenomže to krásné už z ní vyletět nestihlo: když tedy šahat do nějaké Pandořiny skříňky, tak nikdy ne zbaběle, napůl, nýbrž vždycky na jeden nádech se zaťatými zuby naplno! Jinak je z toho potom takovejdle průser.)
Pandořina skříňka vystlaná revolučním sametem ejakulovala svým semenem, které vzklíčilo a vydalo svoje plody.
Za našich časů, kdyjsme byli dle rodných listů mladí my, ta setba teprve zaínala klíčit a nikdo se nebál toho, co z ní vyroste.
Za našich časů jsme si užívali těch několika drobků dobrého, co z Pandořiny skříňky stihlo vypadnut, než byla zbaběle zavřena.
Šíleli jsme po drobcích možností, jakými by dnes asi už kdekdo pohrdl.
Všechno se opakuje, jenom kulisy a tlačítka na nástrojích se mění: taková kaseta se zpěvákem povýšeným námi na boha přetáčená o hodinu občanské výchovy na tužce je totožná s tibetským motlitebním mlýnkem, kdy roztáčíme motlitby napsané na papírku pěkně po směru času a modlíme se mechanicky, kličkou a rukojetí, namísto srdcem.
No nekrčte ten nos, vy dneska všechno děláte srcem a naplno? Nebo na fejsbůčku někomu "pomůžete" tím, že kliknete lajk jeho prosbě?
Semeno vystříklé z Pandořiny skříňky oplodnilo svět už kdysi dávno, v mýtickém rákosí času, kterým se prodírají dějiny. Nic nového pod Sluncem. Mění se jenom kulisy a tlačítka.
Na elektrošokátkách byly před dvaceti lety tlačítka vyřezávaná bakelitová, před deseti odlévaná plastová, dnes se to koupí v GMelectronikovi odlité v Číně. Ale dívčina připojená na konci těch drátů má pořád stejně dychtivý výraz směsi strachu z toho, má přijít a strachu z toho, žeby to snad, nedej bože, nepřišlo!
To jenom vloni krásné listí už letos tlí pod stromem.
Možná nespravedlivé, leč je to přirozené.
Otevřel jsem net, nalistoval náš inzerát.
"Hledáme veselé, zvědavé a upímné dívče..."
Zamyslel jsem se. Znovu jsem prožil Zlatá Devadesátá. Hippíky Sítě, se kterými jsme dokázali vést strhující debaty přes tři servery šestnáct hodin denně a dodnes z těch dob znám některá idéčka líp, než kdbych je snad někdy v životě potkal jako lidi.
Slyšel jsem tichounké praskání, jak mi kornatěly tepny.
Cítil jsem odliv rozumu v mozkovně a slyšel ticho, které se rozhstilo namísto telecích nápadů a hovadin, které jsem furt vymejšlel z nerozumu, na truc rodičům a světu navzdory.
Rodiče jsem už roky neviděl a neskutečně mě vytáčí můj syn stejnejma kravinma, jaký jsem jim dělal já.
Jsem stár. Jsem stár, stár... jsem superstáááár...
Svět se nemění, mění se jenom kulisy a tlačítka na ovladačích.
Vydechl jsem smutně a rezignovaně, sklonil jsem hlavu mezi skleslá ramena... a přepsal text:
"ZAUČÍME veselé, zvědavé a upímné dívče..."
