"Tak jak je, takhle po bujarým létě?"
"Je konec. Nějaká dobrá duše naprášila ženě moji milenku. Musel jsem si vybrat a je konec. Strašně jsem zestárl..."
Když si naše zákoné bereme, přinášíme jim modré s nebe.
Volíme si je za svoje bohyně a odcházíme za nimi od maminek.
A končí to tím, že nám dělají maminky a namísto bohyní se stávají majitelkami.
Vždyť co jiného je partnerská věrnost -- já o své vůli zasvětím svoje varlata jedinné bohyni: nemá smysl mít jiné, pomíjivé bohyně, když tahle je strčí všechny hravě do kapsy.
Manželčin pohled je ale pohledem lidožravého náčelníka, kterému přinášíme oběť ze svého těla -- odřezané koule darem.
V tom je to základní nedorozumění, tkeré ve čtyřiceti vede ke smrtícímu nedorozumění a smrtelným bojům ve vztazích -- my se chceme dobrovolně odevzdat, my dobrovolně varlata neodevzdáváme do kapsáře Maminky Náčelnice.
Je hrůzyplné pozorovat, s jakou skalní pravidelností se manželka přerodí ve čtyřiceti do role maminky, která manžela adoptuje jako další dítě, syn je pochopitelně sociálně kastrovaný -- maminky pdmítají vidět, že synci mají inštrument i na něco jiného než na čůrání. Manžel je přiřazen mezi tu nesamostatnou verbež, jíž je pro její dobro nutno ovládat a kočírovat, "Protože je úplně nesamostatnej!"
Se ženou to bylo fajn, vyvolili jsme si ji ze všech samic jako tu nejzajímavější a fascinovala nás natolik, že ostatní samice prostě neměly šanci. A ikdyž měla svoje mouchy, rozhodnutí bylo jasné -- volím si tebe přede všemi ostatními ženami a třebas i chlapci.
A teď to fousaté neforemné stvoření tvrdí, že ikdyž odmítneš svůj červnový příděl sexu na druhé pololetí, stejnak se nesmíš ani otočit za holčinami, které tě obdivují, které by s tebou rády bohatýrskou píseň zapěly, medovinu ti nalily a šourek špičkou jazyka do zbláznění šimraly.
Tož doprčic -- když semnou nechceš chodit na ryby, půjdu s Járou, s tím se mi nn východ slunce v řece kouká dobře. Nebo s Klárkou, pohled přes její vlasy na stříbřící se rybí hřbety mne naplňuje štěstím... jakým právem mi to zakazuješ? Nevyužíváš, tak neomezuj, ne!?
Dlouho jsem byl z problemu "čtyřicátého věku" nesvůj, můj svatý Freud o něm nic neříká. A já o něm nic nevím -- já měl vážný rodiný rozkol snad jenom když jsem s kamarádem prznil milenku mé drahé ženy, a to jsme měli poklopce celou dobu zapnuté, ale problem byl proto, že jsme se špatně domluvili a žena u toho chtěla bejt taky. Uznala mi ale, žebych musel jako osel žrát seno, kdybych takovej zážietk hodil přes palubu. A pro to jsem si ji vždycky nesmírně považoval, pro tuhle až mužskou toleranci.Takže já do tohohle prostě nevidím.
Mladický život, to je hledání, dobývání, jiskra, naděje. Tohle všechno by se nemělo jen tak škrtnout a položit na oltář rodinného klidu... dyť rodina, to je muž a žena.
Muž v té dvojici nesmí bejt vykastrovanej, jinak je to žena a její sluha -- eunuch.
Muž, kterej má po žížalkách, je jenom nesvobodnej, ale muž, kterej uzná, že už si na žížalky nechá zajít chutě, ten prostě... to už nějak do penálu doklepe, ale co je to za život?
Co pak řekne u nebeský brány -- půjde vchodem pro služebnictvo? S ostatními eunuchy a kastráty?
Půjde vchodem pro dobytek, jako osel, který chtěl, mohl, chtěl... ale radši neudělal, protože by se Jůlinka zlobila?
Čtyřicátníku, jednou bude líp!
Pokud si sám nezakážeš, aby líp bylo...
*sF*
