…Není to jednoduché avšak… Dimenze, ve které se ocitám od ,, Doby, kdy zastavil se čas´´ je jak bezedný kalich, s její nutkavostí vnitřních pochodů vyvěrající z hloubky sebe sama, mě přiměla zcela otevřeně učinit jakousi čubčí zpověď, snad právě pro urovnání si myšlenkových pochodů tady a nyní.
…Nejdřív na dny, pak hodiny a pak už jen minuty dělící vlastní představy, pod kterými uvnitř doslova hořím od samotné reálné podoby všeho, co se v době odloučení od mého Pána nakumulovalo - v rozměry pulsující a to doslova všude. Stav, jenž s těžkostí dokážu sama uvést zpět do tzv.regular modu nebo ještě jinak stav - ,,Nechtít nic ´´- naprosto nemožné. Pro upřesnění, už jen samotná nerovnost vozovky po dobu 102 (taková vzdálenost nás s Pánem dělí) mou přeplněnost dráždí natolik, že je nutné zkoncentrovat všechno tak, abych byla řidičem schopným dorazit do cílového bodu, kdy v hlavě jen jediný obraz a zvuk - ,,Pán a jeho kožený řemen´´.
… Má doba vyžádání si obojku (který mj. nosím téměř nepřetržitě a všude vč. zaměstnání podotýkám), pout, lana, kabelkového bičíku a neposlední řadě WARTENBERGEROVA KOLEČKA (úžasný kamarád ) je dobou mého vrytého Poprvé , kdy není cesty zpět, se však mnohonásobně umocnila pro - jak říkám obyčejné lidi s obyčejnou věcí denního používání plnící funkci obepnutí kalhot…
…Když tedy zdárně zakotvím v cílovém bodě a celá rozžehnutá, nesoustředěná a přeplněná, spočnu v Pánově náruči, přeju si jen jediné - ztrestat! Cítit jeho ruku silou uchopující mé husté dlouhé vlasy tak, až se podlomím pro začátek, abych věděla, že jsem a že je On…(tolik mi ten týden chyběl), cítit jak mě dotáhne k sofa a přes zadní opěrnou část ještě silněji přinutí se ohnout s pokynem vyhrnutí sukně bez a setrvat v pozici doby čekání (spodní prádlo resp. kalhotky v zásadě nenosím čistě z hygienických a také praktických důvodů) a já nehybně se zatajeným dechem setrvám, protože to tak chci sama,dobrovolně s vědomím a přáním dostat se nad rámec všeho pochopitelného do stavu,kdy konečně vytryskne ne orgasmus běžný , ale ten z nitra popsatelný jedině něco ve smyslu Out of Space nebo tak nějak…pak zašeptám ,,řemen prosím ..,, Udělám Pánovi pomyšlení jen ať vytáhne ten řemen a seřeže mi zadek,´´ v duchu si říkám.
…Vím, že seřeže, protože mě miluje a já jeho, protože to pramení z vlastní vůle a je to jeden z nejhlubších projevů vyjadřující vzájemné prolínání a tvoření celku, tak to vnímám já. Pootočím hlavu a zrak upřu na svého Pána odepínající sponu řemene, pak níž nebo spíše jakoby současně vidím a to velmi výrazně tvarované ztopoření - Pánův ocas,což ve mně opět jen umocňuje touhu k onomu slastnému trestu a já jen tiše opět špitnu: ,, prosím udělej mi to,ztrestej svou malou čubku ,, . A pak už jen vnímám zvuk řemene svištící vzduchem a bolest stupňující se s každým dopadem přes obě půlky znovu a znovu,dechová frekvence se zkracuje,tepová sílí a já se bráním tomu vydat jedinou hlásku, což po několika ranách není již možné,bradavky ztvrdnout rozkoší,uvnitř závratnou rychlostí vlhnu, nehty vrývám do opěrky a do očí se mi derou slzy ne z ran,jak by si ti tzv.obyčejně normální v uvozovkách mysleli,ale je to podmíněno stavem,kdy vyvěrám slastí celá a uvolnění , které přichází je naprosto osvobozující , dál už snad (říkám snad,protože nemůžu s určitostí tvrdit,že není ještě něco jiného)neexistuje nic intenzivnějšího…stopy Pánova řemene jsou znatelné,kůže extrémně citlivá, tělo a duše v souladu s přáním ať setrvá co nejdéle..pak jen jeho laskavá náruč se slovy: ,,Miluju tě Kočičko moje´´ …
…na počátku své malé zpovědi jsem jen letmo nastínila určitou nelehkost dimenze onoho pomyslně bezedného kalichu jakožto symbolu vnitřního já,které od dob dospívání vědělo,že je možná? – snad? něco v jiných rozměrech od běžného pro mě zcela neuspokojivého,jen jsem tomu neuměla dát ani jméno ani podobu právě do,, Doby,kdy se zastavil čas´´ a do mého života vstoupil On – můj Pán ...
