Nečekejte žádná skandální odhalení :-) Prostě jen ráda začínám od začátku, a proto si myslím, že můj první článek pro Eleferno by měl být o tom, kdo vlastně jsem a odkud jsem se vzala.
Hodně dlouho mě ani nenapadlo, že bych mohla být úchylka. Už od méně než šestnácti jsem byla nadprůměrně sexuálně aktivní, což s sebou přinášelo velké množství opravdu pestrých zkušeností. Sem tam mě někdo svázal, jiný přiškrtil, další mi naplácal něčím co zrovna bylo po ruce. Líbilo se mi to, vzrušovalo mě to zvláštním, jiným způsobem než ostatní běžné aktivity, ale řekla jsem si "tak to mám asi ráda trochu drsnější" a nepřikládala tomu žádnou váhu. Po několika bouřlivých letech jsem se provdala za něžného, milujícího a nesmírně hodného muže, vedla vcelku obyčejný normální život a představy o vlastní bezmoci, podrobení se a o sexu, který aspoň trochu bolí jsem si realizovala jen v rámci masturbačních fantazií.
Jak roky běžely, potkala jsem novou kamarádku, okouzlující a impozantní rusovlasou dámu (modří dobře vědí o koho jde a těm ostatním jméno stejně nic neřekne). Časem se z ní stala hodně dobrá kamarádka, jsme si velmi blízké, a jak už to tak u většiny kamarádek bývá, máme ve zvyku probírat u vína i různé intimnosti. Tak jsem se po nějaké době postupně dozvěděla, že moje nová přítelkyně má některé záležitosti "hozené" tak trochu jinak. Líbilo se mi to, zajímalo mě to a věci, o kterých mluvila, mě hodně oslovovaly, chtěla jsem vědět víc a víc. Některé vzpomínky na moje začátky najednou zapadaly do úplně nových kontextů a mlhavé představy dostávaly čím dál konkrétnější obrysy. Netrvalo dlouho a začaly jsme si spolu hrát.
Tak jsem se na podzim 2009 ocitla na Horské Tvrzi, velké výjezdní akci všemožného úchylstva. Prakticky nikoho jsem tam neznala, a tak jsem zůstávala spíš v pozadí, dívala se, hezky se usmívala, převážně držela klapačku a nasávala informace. Jeden z mnoha přítomných mi byl představen jako "Milkov, ten je hlavně přes elektřinu". Tedy, ne že bych na různých pornowebech na tuto tematiku neklikala, spíš naopak, nicméně všechna ta varování ve smyslu "tohle sami nezkoušejte, když nevíte, co děláte" mě dostatečně děsila, přece jen se mám dost ráda a nerada bych se omylem sprovodila ze světa. A protože možnost pořízení si vlastního zkušeného elektroúchyla jsem tou dobou měla zařazenou někde na úrovni "sbalím Bruce Willise", informaci jsem prostě jen akceptovala a dál se tím nezabývala.
Přišlo jaro 2010 a s ním nově otevřený pražský Ateliér, takže jsem začala i víc chodit na srazy a poznávat nové lidi. V úchylné komunitě mi bylo příjemně, cítila jsem se stále více "mezi svými" a průběžně dál hledala sama sebe. Jednou v létě jsme seděli s mou kamarádkou a pár dalšími přáteli v Ateliéru a někde mezi řečí se mě kdosi zeptal, zdali se objevím i následující večer na Elesrazu. Nevěděla jsem ani, že se nějaké konají, ale měla jsem v pátek volno a než jsem se nadála, byla jsem na sraz zaregistrovaná. Reportáž z oné akce si můžete na těchto stránkách najít pod názvem Úchylné péčko, napsala ji kassiopea. Bylo to monumentální, spousta lidí, všechny ty krásné hračky a přístroje, u kterých jsem se jen opatrně domýšlela, na co tak asi mohou být dobré. Nevěděla jsem, kam se mám dívat dřív, připadala jsem si jako Alenka, která se místo králičí nory propadla do sklepení nějakého šíleného vědeckého ústavu. Moje fantazie se rozjížděla na plné obrátky. Představy. Spousta představ. Tehdy jsem se s Tormem potkala po druhé. Přišel se zeptat, jestli mu půjčím tělo. Pochopitelně k vědeckým účelům. Půjčila jsem, viz jeho reportáž Vlhká fakta. A poprvé jsem sama sebe přistihla při myšlence, že by u vědeckých účelů možná ani nemuselo zůstat.
Po pár dnech písemného oťukávání jsme si domluvili rande. Vzal mě na večeři, a pak do sklepa. S Ítým jsme se zabavili dobře čtyři hodiny, dokud nebohé hračce skoro nedošly baterky. Zato my jsme je měli dobité až na doraz, což můj milovaný choť po návratu domů okomentoval slovy "Pěkně svítíš, vypadáš skoro jak Duracell :-))". V následujících týdnech jsem se pak důvěrně seznámila také s bičíkem jménem Jim, se všemi dostupnými přísavkami, kolíčky a množstvím dalšího vybavení nacházejícího se v prostorách Ateliéru a ve třech stříbrných kufřících. Na podzimní Open Air Ateliér jsme už jeli spolu.
Byť nejsem extra mladá úchylka věkem, tak zkušenostmi pořád ano. Stále jsem v procesu hledání a poznávání nových věcí. Ale jedno vím jistě. Mám teď báječného učitele. Jednoho z nejlepších...
