Můj první kožíšek byla spíš vestička, nebo, řečeno lépe, kazajka. Z angorských králičích kožek, dala se nosit jak podle původního určení chlupem dovnitř a hrubým suknem ven, tak i frajersky naopak. Její nositel pak okolí oslňoval černo-bílými fleky a sytil černými i bílými chlupy, které kazajka pouštěla s nebývalou ochotou. Kožíšek v létě chladil, v zimě hřál a ještě dlouho poté, co přestal být použitelný pro humánní oblékání sloužil ve spací části pelíšku mé tehdejší kočky Mrunhildy. Když odešla za Duhový most, dal jsem jí kožíšek na cestu s sebou.
Další kožíšek nosila Ivana. Kožíšek se krásně probíral prsty a zábavně se do něj zacuchávaly fousy, které jsem tehdy nosil delší a know-how fousatosti mělo délku všeho všudy nějakých dvou, tří let. Kožíšek mimo jiné krásně šimral, příjemně hřál a hezky voněl a když na to přišlo, uměl být i zatraceně mrštný.
Spoustu mrštných kožíšků jsme navštívili i včera s mou na zem spadlou hvězdou a dvojicí zde známých přátel, kterým po včerejšku již asi nikdo neodpáře nickname Simon´s people. Dům, který jsme navštívili patří sedmi desítkám koček, zaměstnávajících dvojčlenný team obslužného personálu. Mňoukající, vrundící a zejména pak předoucí kožíšky zabírají prakticky každou volnou jen trochu vodorovnou plochu a čím více člověk soustředí pohled, tím více koček vystupuje z pozadí do reality a tváří se, že zde jsou od nepaměti. Některé opravdu jsou, dům kromě koťat mámině mlíčku tak tak odrostlých zabydluje i spousta opravdových veteránů se zuby, připomínajícími tympánistův part a členitě zubatýma ušima. V obložení předoucími kožichy jsme si úžasně dobili baterky a vzpomněli koček, které už nemáme. A černí kocouři Vigo a Šimon se přesunuli do svého nového bytu.
Většina slov v sobě nese i jeden či více negativních významů. Je zvláštní, že slova kožich a jeho derivátů se to netýká.
