Minulou sobotu se udála úžasná věc. Podařilo se mi překonat jednu z mnoha a mnoha překážek v mém životě. Pro normální většinu tohle není žádná překážka. Většina lidí to dřívě či později (ale spíš dříve) dosáhne s úplnou samozřejmostí. Můj život je plný bariér a překážek, o které si rozdírám duši v marné snaze je překonat.
Pozvala jsem domů svého kamaráda, který je na tom podobně jako já a proto si skvěle rozumíme. Hned jak jsme ho vzala k nám do obýváku, objal mě, povalil na postel a zahrnul polibky a něžnými kousanci. Pak jsem se posadila, odhodila tričko a rozepla si podprsenku. Položila jsem se rozkošnicky na břicho a řekla mu ať mě připojí. Mám od Torma dvoukanálový TENS. Říkala jsem mu, co má dělat, kam na záda mi má přiložit elektrody a jak to nastavit. Přitom se na nás vrhlo koťátko. Máme doma nové koťátko. Je to roztomilá černá kočička a jmenuje se Lízinka. Přešla mi po páteři mezi elektrodami a pak se mi pokusila vrazit tlapku do pusy – je to pěkný zákeřník, útočí na tvář, musím si před ní dávat pozor na oči. Potom se vrhla na kamaráda. Chvíli spolu dováděli, zatímco já jsem jen ležela a vychutnávala si slastné pocity. Pak jsem ho požádala aby mě plácnul přes zadek. Nevím proč, nesnáším jakékoli násilí a bití. Ale on je tak jemný a hodný, že s ním mám chuť aby přitvrdil. Dost neochotně mě tedy plácnul dlaní. Usmála jsem se a řekla: „Ještě!“ Tak mě plácnul znovu a po dalším důrazném pobídnutí potřetí, ale pak už nechtěl. Jaká škoda, jediný člověk opačného pohlaví o kterém jsem si jistá, že mě má rád a že mu na mě záleží, nikdy by mě neublížil a není schopný ukázat trochu více mužnosti. Je to smutné. Muži se pro mě dělí na dvě nepoužitelné skupiny. V té první jsou ti, kteří by se mnou dokázali zacházet s patřičnou úctou, kterým by na mě záleželo, brali mě jako osobnost a byli na mě jemní a hodní, ale zase nedokážou nic zajímavějšího. Nezajímají je nevšední a nápadité rozkoše, které mě tolik lákají. Potom je druhá skupina mužů. Dovedou být krásně mocní a autoritativní, umí působit nádherné rozkoše, ovšem většinou je nepůsobí, protože je více baví působit utrpení. Pro tyhle muže bych představovala jen bezcenný kus masa, který mohou zranit a poškodit a popást se na jeho utrpení. Kéž by existoval někdo, kdo by spojoval klady obou skupin. Ale takový muž by byl příliš dokonalý na tento mizerný svět a tento podělaný život. I kdyby existoval, vybral by si nějakou lepší a ne takovou nulu jako jsem já.
Udělali jsme si s kamarádem oběd a potom jsme chvíli brouzdali na netu. Kamarád totiž nemá internet doma. Lákala jsem ho aby si se mnou hrál, ale netvářil se moc nadšeně. Zeptala jsem se ho, proč si se mnou nechce hrát a on řekl, že ho to nebaví, že při tom skoro nic nedělá a nudí se. Řekla jsem mu, že teď bych chtěla, aby si dělal co chce, ať si zkusí, co ten přístroj umí. Moje řeč se mu líbila a souhlasil. Tak jsem rozhodila na posteli ovčí kůži. Lehla jsem si na ní a zakryla si tvář šálem. On si ke mě dřepnul. Řekl, že by ho zajímalo moje lýtko. Vyhrnul mi nohavici a dal mi nohu do takové polohy, aby k němu měl přístup. Přemýšlela jsem, jestli mu mám říci, že mě občas do lýtka chytají nepříjemné křeče, ale pak jsem si řekla, že to snad bude v pohodě. Nebylo. Chvíli je nechal slastně škubat, ale pak když zvíšil frekvenci, chytla mě příšerná křeč, která nepřešla ani když vypnul přístroj. Vzdychala jsem bolestí, ale nic jsem nedělala, chtěla jsem aby on napravil co způsobil. Řekla jsem mu ať mě zatahne za palec. A v tu chvíli to začala být hrozná sranda. Už dlouho jsem nezažila tak bolestivou a zároveň legrační situaci, protože mě sice tahal za palec, ale do všech možných směrů, jen ne do toho správného. Nakonec ten správný směr přece jen našel a křeč hnedka polevila. Pak se zajímal o moje stehna. Odhodila jsem tepláky a nechala ho pracovat. Připlácnul mi elektrody na vnitřní strany stehen a nechal je se rozkošně škubat. Velice se při tom bavil, říkal že mě to celou natřásá – i kozy. Dlouhou chvíli jen tak seděl a popásal se tím pohledem. Řekla jsem mu, že mám na těle spoustu dolších zajímavých míst, která se mohou krásně škubat. Naznačila jsem mu, že by to mohlo být zajímavé na břiše a ukázala jsem mu kam má přiložit elektrody aby to bylo nejlepší. Nechala jsem ho aby si hrál s mým stohem pšeničným, nechal ho sladce se škubat a pak ho přinutil, slatně se napnout. Ptala jsem se ho jak vypadám. Vždycky jsem si říkala, že pro jiného člověka to musí vypadat nechutně. Řekl mi, jen že mě to celou zkroutilo a v jeho hlase nebyla ani špetka znechucení. Po chvíli se nademnou sklonil a řekl, že myslí na moje zimní boty a že by se s nimi klidně udělal. Já jsem mu řekla, že při tom co mi teď dělá bych se taky klidně udělala (hrůza! zajímalo by mě, co Bůh hulil, když lidem přiděloval co jim má působit rozkoš). Řekla jsem mu, že by jsme se mohli udělat oba. Ale nevěli jsme, kdy přijde matka. Já bych s tím neměla problém. Mě by stačilo se v pár vteřinách zakrýt a schovat přístroj. On ale chtěl být bez kalhot a ještě u toho chtěl mít nafukovací balon. Tak jsme diskutovali, jestli ano nebo ne, když v tom zarachotil klíč v zámku a matka přišla. Kupodivu se vůbec nezlobila, že je kamarád ještě u nás, přinesla občerstvení a povídali jsme si všichni tři. Já jsem byla jak na trní, neb moje zahrádka oplývala balzámem. Nakonec matka odešla na počítač. To bylo dobré. Když matka smaží na internetu, je to nadlouho. Zavřeli jsme se v obýváku. Zhasla jsem a nechala svítit jen vánoční stromek a červenou lampičku. Lehla jsem si zase na ovčí kůži a vyhrnula si triko. Přiložila jsem si elektrody. Jeden kanál na můj stoh pšeničný a druhý na karunky jablek granátových. A zakryla jsem se dekou až k bradě. Začala jsem si sama se sebou hrát. Jednou rukou jsem obsluhovala přístroj a druhou jsem zabloudila do kalhot. Kamarád mě pobaveně sledoval. Řekla jsem mu ať nesedí jak trubka a dělá taky něco sprostého, protože jsem se sama velmi styděla. Nejdřív se k tomu moc neměl, ale pak si přece jen stáhl kalhoty a vytahnul z baťohu růžový nafukovací míč – štípnul ho v jedné herně. Občas jsem po něm rozpačitě pokukovala, ale on se choval úplně normálně. Jako by bylo úplně normální a v pohodě, že si před ním dělám dobře. Vůbec na mě nezíral a to mi dodávalo odvahu. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na svoje pocity. On zatím nafukoval míč. Když jsem cítila, že už to za chvíli bude, tak přestal, nejspíš se koukal, ale to už mi vůbec nevadilo. Byla jsem jako přehřátá lahev z acetylenem, které už nic na světě nezabrání vybuchnout. A taky že jsem vybuchla. A hned jak jsem byla hotová, otevřela jsem oči, usmála jsem se na něj a udělala palec nahoru, protože jsem ještě neměla sílu mluvit. On si lehl vedle mě a oba jsme odpočívali. Mezi nás si lehlo sladké koťátko a rozkošně vrnělo. Tak jsem se poprvé v životě zhotovila před jiným člověkem. Jestli mi to půjde nadále takhle rychle možná o to přijdu už ve čtyřiceti. Kamarád si nakonec nezahonil, stejně u nás bylo, pro něj nevhodné prostředí. Trochu jsme pojedli, popili a jel domů.
K smrti se stydím, za to co jsem teďka napsala a je mi jasné, že to nikoho nenadchne, ale chtěla jsem to sem dát, aby tady nebyly jen samé brutality. Je smutné, že pro všechny lid, které jsem zatím poznala, kteří se zajímají o hrátky s elektřinou, je to zároveň spojené s krutostí a násilím. Já mám ráda věci, které sice mohou leckomu připadat brutální, ale ve skutečnosti vůbec nejsou. Nedávno jsem si užila sama doma dost zajímavým způsobem. Udělala jsem si ze šňůry na prádlo krásný postroj, který nepoutá, ale zdobí. A bavila jsem se tak, že jsem zničila prostěradlo na kterém jsem ležela. Tyhle fleky z něj už asi nikdo nedostane. A líbilo se mi to. Hlodal vě mě ten můj hlas, co mi říkal jak je to špatné a zvrhlé a já jsem mu řekla ať drží hubu. Řekla jsem mu, že je to rozkoš a že si jí zasloužím. Samozřejmě že to není pravda, kdybych si to opravdu zasloužila, nemusela bych si to dělat sama, někdo by se toho jistě rád ujal. Ale v tu chvíli, to byla krásná iluze. Připadala jsem si jako faraonka. A myslím si, že to co mám ráda vůbec nemá co dělat s BDSM. Představy toho, co se mi líbí jsou plné radosti a smíchu, rozkoše, vzájemné úcty partnerů. Žádné násilí ani ponížení. Ideální hraní si představuji tak, že partneři jsou jako král a královna, kteří si vzájemě slouží a obdarovávají se. A mělo by to být kulturní. Každý úkon by měl mít nějakou krásnou vyšší ideu. Všechno by se mělo dít jen a jen pro radost.
