Bylo, nebylo, za sedmerejma horama, za sedmerejma řekama a před jenněma státnima hranicema si ouchylové usmysleli, že si udělaj škumprnágl. A usmysleli si, né že ho udělaj někde na rovině, ale rounou až nahóře v Kérkonošich, tam, co už je Krakonošovo. A taky jo.
Voni to tý ouchylové měli honně daleko, někerý bylleli až v kraji, dóle za Pakou a někerý to měli eště dál. Tak jim tý, co tak daleko nebylleli uďáli takový fárichtungancajgry, co ukazovaly richtunk k tomu škumprnáglu a přiďáli je porůznu polle cesty. Na stromy, táfly vod kérkonošskýho náronniho parku, áncajgry vod horskej bud, prostě tak, jak se to v horách vodedáuna ďálo. Taky tý ancajgry nebyly žánnej lůmen, žánná špérplata nebo nedej bóže plech, vobyčejnej papír, přismolenej bandou. A tou bandou taky jeden ten papír přismolili na táfličku, co na ní mělo ancajgr jenno ďouče, kerý má v nájmu Franckovu boudu.
Sjelo se těch ouchylů spousta, někerý považte přijeli až vod uherskejch hranic a jenny až z Prajzka. Jelli, pili, hodovali, taky u toho ouchylačili až se hory zelenaly a Krakonoš to šmíroval vodeuřenym vikýřem a báňal do toho z ulmačky voblakouky. Pak ho to ňák rozrajcovalo a vyrazil velle do Vorlickejch hor seřezať perdel Kačence. Sojka měla ten tejden zrouna školení na bonzárně, tak nechal hlídať kosáka. A ten se snažil.
Jak se ouchylové rozjížděli zas do těch svejch rovin v kraji dóle za Pakou, sundávali zas tý ancajgry. Ušechno by bylo dobrý, kdyby zrouna ten ancajgr na ďůčetině táfličce nevolloupnul kus zteřelýho emajlu, co s nim tá táflička byla natřená. Jak to kosák viděl, roztáh berka a lupikoval meldovat. Krakonošoj to nešlo, ten byl velle u souseda a kosákoj velel nehnout se z varty, tak kosák dolít až ke Kuboj a Ančeť. Nameldoval by i hajnýmu, ale jako z uděláni péršelo a hajnej někde v Merklouje štípal smerkový perkýnka.
Kuba ten meldunk vzal a poslal ho těm ouchylum, co tam tý ancajgry dali, cák měl taky dělať jinýho. Jeden z nich vobrátil vůz a ráno tam zajel kouknouť, moclipak že se toho stalo. No, nestalo se toho tolik, volloupnul se kousek zteřelýho emajlu jak věčí nehet, ďůče kroutilo hlavou, co že to prej budou řešiť krejcarama, vomluva že prej postačí. Druhej den už nikdo vo ničem neujeděl, akorát Ančeti to ňák furt vertalo v hlauje a už byl měsic po novu, když si usmyslelo, že těch postiženejch přeci muselo bejt víc a napsalo vo tom cajtung.
Čtenáři, který to přelouskal až sem patří můj dík - tímhle nářečím se v Krkonoších fakt mluvilo a používali ho dokonce ještě mí prarodiče, byť již jen paralelně ke spisovnému úzu. Tu historku jsme nepovažovali za nijak zajímavou, nicméně vzhledem k publicitě, které se události dostalo považuji za vhodné uvést věci na pravou míru. Současně využívám této příležitosti k tomu, abych se i na tomto místě omluvil nájemkyni F. boudy paní A. O. za poškození jejího poutače. Ty zkratky jsou zde proto, aby ani bouda, ani nájemkyně nebyly spojovány s naším serverem :-)
