Brněnské setkání ve Wacově režii bylo příjemné a velmi přátelské. Ostatně o tom již napsal pěkných pár řádek Milkov. Pro mne však tato zkušenost byla v čemsi zvláštní. Poměrně zanícený rozhovor s jedním z účastníků mne přivedl k myšlence alespoň v hrubých rysech načrtnout několik myšlenek na téma skutečného otroctví a ceny lidské kůže.
Stále mne překvapuje, jak velká část populace se není schopná oprostit od jistého druhu europocentrismu a neubrání se tak častému srovnávání naší kultury s těmi ostatními. Z globálního hlediska je to jev velice častý a není na něm nic tak zvláštního, kdyby se ovšem v tak hojné míře nepřenášel i do oblastí, s nimiž lze jen ztěží předpokládat souvislost nebo nad ním nevěřícně kroutit hlavou a přivírat oči. Tomu, čemu se s velikou pečlivostí vyhýbají všechny antropologické terénní výzkumy je u dogmatickou povinností a nutností nezatížených občanů a členů společnosti na denním pořádku.
Jen pro zajímavost si vzpomeňme na tolik časté srovnání kulturou vžitých stravovacích návyků. Kdo z nás se někdy nepodivoval nad podivuhodností asijské kuchyně (zejména té čínské). Nebo nad často citovaným pojídáním glukosou nasycených zadečků mravenců v australském buši. Příkladů je samozřejmě mnoho a není snad nutné uvádět, že se celá řada z nich rozhodně netýká jen jídelních zvyklostí té které kultury.
Neschopnost přijmout kulturní prvky a vzorce jiných skupin subkultur či etnik je do značné míry přirozeným jevem. Daná kultura, v tomto případě kultura evropská- konkrétněji česká, se těmito metodami brání průniku cizích prvků do svých vlastních vžitých norem a vzorců (přenášení a mísení různých prvků se nazývá kulturní difusí). Je tedy zřejmé, že přirozené zábrany a nesdílnost s některými jevy jsou do určité míry podmíněny soustavným tlakem kultury, ve které jedinec žije. Nicméně z mnoha osobních zkušeností (na toto téma bylo též vypracováno množství studií) je zřejmé, že se jistým způsobem na oné nesdílnosti podílí značnou měrou také inteligence a vzdělanost společnosti a především jednotlivců, ze kterých se skládá. Nejde totiž o to jiné kulturní zvyklosti zavrhnout,ale hlavně se je snažit pochopit a v některých (a to si dovolím velice zdůraznit, skutečně pouze v některých) případech tolerovat. Jedinec, který se o pochopení nesnaží necítí často ani potřebu se zajímat o jiné zvyky, nadto pak snad vědět (v krajních případech), co se děje za hranicemi jeho státu, snad někdy i okresu či města.
Toto platilo a platí stále. V poslední době se ale stále častěji objevuje rovněž jev, který by v některých úhlech sám o sobě naopak vylučoval onu neinformovanost, nicméně je tomu velice často naopak. Hovořím o silné medializaci světa. O boomu masmédií, který je již sice za námi, ale na druhé straně na nás naléhá se stále novou důsledností a vehemencí. V několika posledních letech k tomu nemalou měrou přispěl také internet. Nijak nás nepřekvapí, že můžeme shlédnout zcela aktuální záběry například z Basry či z jakéhokoliv libovolného koutu světa… Informací přibývá geometrickou řadou zdá se, že už nás nic nemůže zcela vyvést z míry. Jakoby celá západní společnost otupěla pohledu na vraky aut a zdevastované domy, vesnice, ba i země. Jakoby se vytratila schopnost dostatečného množství empatie. Proč? Odpověď není zdaleka jednoznačná, ale do jisté míry lze říci, že hlavní příčinou je zaplavení negativními emocemi. Lidský mozek si zcela zjevně sám určuje míru, jakou je schopen unést a po překročení únosné meze posune hranici snesitelnosti. To však nemůže dělat stále a navíc, toto není jediný faktor, který má za následek celkovou nebo částečnou apatii vůči osudům (ať už lidí, zvířat, či v neposlední řadě pamětihodností), které se nás bezprostředně nedotýkají.
Současná (opět hovořím o západní kultuře) společnost má tendenci vybírat si, v důsledku neschopnosti orientovat se v informacích, vcelku špatné a kusé údaje, které mají v mnohých ohledech (a některých případech) nulovou hodnotu výpovědi. Výsledkem je pak nemožnost důsledně si uvědomovat sílu a hloubku utrpení (samozřejmě v jistém smyslu i radostí, ovšem v tom případě jde spíše o určitý druh závisti a negace možnosti štěstí, pro někoho jiného). Následuje samozřejmé rozčarování a šok v okamžiku, kdy je jedinec konfrontován s neotřesitelným faktem. Vzniklá iluze se hroutí.Jakoby však mnohým nestačilo ani samotné střetnutí s realitou a stále tak odmítají uvěřit, že to, co jim právě bylo sděleno, či co viděli je skutečně tak.
Valná většina jedinců v takřka jakékoliv západní společnosti proto stále není schopna plně přijmout tak zásadní fakta, jako je obchod s lidským masem (záměrně v tomto případě používám s lidským, nikoliv vžitý termín „bílé maso“) nebo otrokářství, které se koneckonců takříkajíc již za humny. Oblast Balkánu je známá svými naprosto jednoznačnými manipulacemi s lidmi, dokonce i v normách některých cikánských kultur (například východní Slovensko) jsou zřejmé regule, které staví ženu, respektive již mladou dívku do role nesvéprávné bytosti, která se zcela a ve všem oddána manželovi.
Ostatně, v tomto smyslu snad jen zcela okrajově nelze nezmínit, že kulturní regule islámu jsou orientovány stejným, ba dokonce ještě horším směrem (žena dokonce nemá právo vznést obvinění ze znásilnění, neboť ženský hlas nemá hodnotu, proto, chce-li žena vystoupit před soud, je třeba, aby měla mužského svědka, etc.). Příkladů porobování si žen (neboť společností matriarchálního systému je známo velice málo) bychom našli nepřeberné množství. Především je však velice důležité si uvědomovat, že tyto i jiné nedobrovolné formy otroctví se vyskytují i v zemích hlásících se k západnímu směru a kultuře a není tedy možné nad těmito věcmi jakkoliv zavírat oči. Cena lidského života je pro systémy vyznávající, ať už legálně, či nelegálně nedobrovolné otroctví naprosto mizivá. Jedná se pouze o spotřební materiál, který je možné dle potřeby vyměnit za lepší a výkonnější a zbavit se předešlého produktu vcelku bez obtíží. Vhodným příkladem je v tomto případě Rusko
Federace, hlásící se k trendům západního světa je stále, a zdá se, že ještě na velice dlouhou dobu bude, uvězněna vnitřně v komunismu a jeho praktikách. Ponechme stranou šílená zvěrstva, která jsou páchána v Čečensku a korupcí zdevastovaný politický režim. Zajímá nás především cena života ( v tomto případě, cena života ženského). Statistika, vykazující počet žen, které byly utýrány svými manžely, či druhy ročně přesáhne jen v centrální oblasti kolem Moskvy přes 3000. Ačkoliv se jedná o vysoké číslo, vláda se jím vlastně příliš nezabývá, protože není možné takové množství údajně vyšetřit (volná citace článku z týdeníku Respekt, pokud jej dohledám, přiložím spolu s číslem výtisku). Navíc, násilí na ženách je v bývalých zemích Sovětského svazu zcela běžné a natolik zdomácnělé, že úřady nad ním zcela veřejně zavírají oči. Žena, která se dostane do rukou takovému brutálnímu sadistovi pak nemá tedy nejmenší šance, ani zastání u kohokoliv, snad jen vyjma přátel. Je tedy zcela nedobrovolně vržena do submisivní polohy, ze které ve valné většině není úniku. Vysvobozením proto může být snad jedině smrt násilníka, která se ovšem často, na rozdíl od utýrané ženy, neobejde bez vyšetřování a následné ztráty svobody. Je tedy zřejmé, že, je-li možno páchat takové činy beztrestně, mohou se v takovém systému velice snadno a bez obtíží ztrácet lidé, aniž by si toho kdokoliv všiml (ostatně, lidé se ztrácejí i v zemích, jejichž justiční vyspělost je značná, přesto se mnohé z nich již nikdy nepodaří najít).
Země, která svou bídou a nebohým stavem obyvatelstva (mám nyní na mysli příkladně celou oblast bývalé SSSR) nutí jedince k zoufalým činům, jejichž výsledkem je v konečném důsledku nedobrovolná smrt je z lidského hlediska zavržení hodná. Ne však, jako celkem, nýbrž jako systém, který je nutné radikálně změnit. Společnost, která normami (v tomto konkrétním případě seskutečně jedná o druh verbálně předávaných norem) umožňuje takovéto jednání je z kulturně-antropologického hlediska na pokraji zhroucení. K tomu může dojít ovšem až za několik desítek, v některých případech možná i stovky let. Jediné, co zbývá lidem, kteří mají to privilegium svobodné volby a výběru informací je snaha o co největší vzdělanost, která by sice jen málo pomohla obětem otroctví, ale přinesla by snahu prediktivně zabránit možnosti vzniku takové situace na území jiné společnosti.
