Tento příběh se začal v dobách, kdy Mrtvé moře bylo ještě marod, po cestách chodíval čert, a guru české elektroúchylné scény byl mladým studentíčkem. A jak známo, kam čert nemůže, nastrčí ženskou a nastrčí-li úchylku k Tormovi, pak ani zájezd plný spolužáků a bouda plná vrzajících prken nezabrání tomu, aby dílo bylo dokonáno k oboustranné spokojenosti.
Ovšem když jsem teď, v čase reálném, já, malé zvířátko, vyráželo na sraz, netušilo jsem o dávných rejdech temných sil v našich pohraničních horách zhola nic. Mým cílem bylo spát, jíst a projít se - čím dál a čím zajímavěji, tím líp. Ideálním termínem pro splnění procházkového cíle se jevilo sobotní dopoledne. Snídaně bohatá, společnost vynikající a moje očka nenápadně bloudila po malebné krajině za oknem a vybírala cíl své vycházky. Najednou má ouška zpozorněla - nějaká význačná událost se váže k protější chatě? Torm by tam rád zašel? Hmmmm...tiše si špitám do drápků, že na vycházku jen tak svého Pána asi nepřesvědčím, samotnému se mi moc pobíhat po světě, plném úchylů (z nichž většina je se mnou pohromadě v jednom hotelu) taky moc ne, ale vypravit se s kamarádem na místo, naplněné jeho vzpomínkami, je i pro malá zvířata záslužná činnost.
A začíná nejlepší zábava dnešního rána. Já jsem pevně rozhodnuté, že na protější chatu chci, Torm je pevně rozhodnutý, že na protější chatu chce, a teď jak to navléct, abychom si to odsouhlasili? Opatrně přišťouchávám čumáčkem na stůl myšlenku, že to tam není až tak daleko. Teda já vím, jak velké údolí budeme obcházet, ale to je moje věc, že? Torm kontruje, že je to dávno a chata je určitě obydlená a přece tam nemůže jen tak vtrhnout? Chvíli to probíráme a pak vyhecuji Torma, aby mě seznámil s příběhem kramlí ve stěně - koneckonců kdo chce, může si ho na Elefernu přečíst.
To už se bavíme všichni. Když se ještě vzájemně ujistíme, že všem se nám určitě chce na túru a koneckonců do oběda je nechutně daleko, vyrážíme. Po cestě získávám několik zajímavých poznatků. První, který asi nebyl určen pro mou bystrou hlavičku, je ten, že když vyběhnu šikmo nad hotel, pak jdu kousek rovně zpátky a poté se spustím směrem dolů, skončím opět u hotelu. Naštěstí pro naši průzkumnou výpravu je nad hotelem další stezka, vedoucí přibližně správným směrem, takže jsme mohli zmást pošklebující se Mysh tvrzením, že to byl nácvik na delší túru.
Další poznatky jsou už zajímavější. Například už vím, že kuny značkují borůvkovou šťávou, zatímco Torm mýdlem. Kuny značkují převážně na kamenech, zatímco Torm na dřevěných schodech. Kuny žerou borůvky, aby mohly značkovat, Torm nosí mýdlo a nežere je. No prostě po prvních čtyřech kilometrech už poznám Torma od kuny skoro na první pohled, zvláště při značkování.
Poněkud nečekaný zvrat nastal, když jsme zjistili, že chata je opravdu obývaná a na vniknutí do dřevníku, kde se měly skrývat stopy rejdění temných živlů, není ani pomyšlení. Torm vypadal tak smutně, že dokonce sezobl borůvku. (Teda doufám, že to nebylo mýdlo.) Pořídili jsme nějakou fotodokumentaci, dokládající, že jsme tam opravdu byli, a obrátili se smutně k domovu. Ovšem před chatou stál pán. Ne ledajaký, alebrž pán milého vzhledu, čilého chování a velmi seriozní postavy. Na pozdrav reagoval velmi přívětivě, a tak se ho Waco, s přímostí vpravdě úchylnou, zeptal, jestli bychom se nemohli mrknout k němu do dřevníku? „Do dřevníku????" vyděsil se tento dobrý muž.
Jakožto zvířátko pravdomluvné, hodné a naivní jsem se pokusilo celou situaci vysvětlit tak, jak ji moje romantická dušička cítila: „Víte, on se tam kamarád poprvní zamiloval a strašně rád by tam zašel tak jako zavzpomínat..." „V dřevníku??????? No tak to teda pojďte, to jsem sám zvědavý" dostalo se nám kýžené pozvánky a pánové seskákali z cesty na trávník před domem jak veverky. Já nemohlo. Jednak nejsem na skákání zařízené, jednak jsem se tiše svíjelo smíchy, když jsem vidělo to úchylné nadšení a výraz onoho hodného pána, a umělo jsem si živě představit to zděšení, až vanilka zjistí, že jí někdo vyndal kramle ze střechy a použil je k hrátkám vpravdě úchylným. Co jsem si neumělo představit, bylo Tormovo zklamání nad tím, že někdy v mezičase (poměrně krátkém, pokud jde o úchylovo vnímání času) někdo umyl schody a za pouhých 30 let se z jeho mýdlových značek nezachovala ani jediná. Bohužel kramle byly zarovnány hromadou dřeva, což bylo značně nefér. Waco tedy pořídil nutný obrazový záznam a páníci opět vyšli z temného rejdiště na svět, plný krásy a malých, milých tvorečků, jako jsem já.
Zbytek už byl velice krátký a příjemný. Zpáteční cesta bylo opět plná poučení - například diskuze o tom, že každá kuna má v sobě zásobník značkovací barvy a je-li stisknuta na správném místě, udělá fialový bobek, byla střídána mým zoufalým pískáním vždy, když někdo zapomněl, že jsem malé a tudíž závislé na pravidelném krmení a přešel borůvkové krmítko pro kuny, aniž by mě nechal zobnout. Borůvku, ne kunu. Kromě toho jsem se dozvědělo řadu věcí o letadélcích, značkovacích kůlech a o tom, že vidina oběda je mocnou konsensuální pobídkou. I pro Torma...oběd pak proběhl nadevše pomyšlení klidně, přátelsky a v úchylně poklidné atmosféře. Torm tiše zapíjel svůj nalezený poklad pivem a my ostatní se radovali nad tím, že záře, linoucí se z Tormových očí, hravě nahradí případné vadné reflektory, čímž bude všem úchylům umožněno prožít veselý akční večer, plný světla a dobré nálady.
