Po dlouhé době zase sraz, o kterém se bude dlouho mluvit - tak by se dal nazvat úchylný závěr letní sezóny, který tento víkend proběhnul v Krkonoších, v místě, které nemůže být jmenováno. Vzhledem k úmrtí v rodině jsem se zúčastnil jen první půle akce, předpokládám ovšem, že i půle druhá proběhla přinejmenším stejně zábavně, jako ta první a že se jejího reportážního zpracování někdo ujme. Vzhůru tedy do Krkonoš!
Žurnalistika spočívá v odpovědi na pět prostých otázek - kdo, kde, kdy, proč a jak. Zkusím být chvíli žurnalistou.
Akci zorganizovalo uskupení, které bychom mohli s trochou nadsázky nazvat výjezdní skupina Sluneční tvrze a její informatická a organizační podpora proběhly převážně v tvrzní režii. Převážně proto, že takto velká akce vyžaduje poměrně početný organizační štáb a netriviální logistické i organizační zabezpečení, do jejichž realizace se zapojilo i mnoho osob, s Tvrzí přímo nespojených. Ubytovat, nakrmit, napojit a zorganizovat zhruba osmdesát lidí (finální počet účastníků kolem této hodnoty osciloval vinou příjezdů a odjezdů během akce) není úloha triviální ani pro cateringovou firmu, nicméně - nehledě na premiérovost akce - vše proběhlo ku spokojenosti zúčastněných a jak doufám, i vedení hotelu, který úchylům laskavě své služby poskytl. Sami zúčastnění pak tvořili dle mého soudu optimální mix ze starých harcovníků, pamatujících doby, kdy Mrtvé moře bylo ještě nemocné a Starou poštu, mladé nadějné generace a adekvátního počtu nováčků/novicek, biči neošlehaných.
Rozhraní první a druhé zóny krkonošského národního parku probíhá v těchto místech po hranici lesa, takže vegetace je v okolí hotelu již poskrovnu a příjezdová silnice leží za krnapí závorou. K hotelu samotnému je to od závory nějakých šest kilometrů a spleť silniček, cest a v erozní koryta postupně se měnících zkratek způsobila, že příjezd se pro mnohé účastníky změnil v noční bojovou hru s vyprošťováním, výjezdy skupiny rychlé reakce (ruka se vzpírá napsat rychlého nasazení) a dlouhatánských telefonátů, z jejichž obsahu místní - případně kdysimístní - zjišťovali, ve kterých místech asi postižená osádka bloudí / visí / zapadla. Hotel sám vzniknul již před notnou řádkou let z horské boudy známého jména a svou kapacitou devadesáti lůžek, relativní odlehlostí a osobní vazbou jedné z organizátorek k majitelům sliboval optimální soubor užitné hodnoty pro zamýšlený účel akce. Již zde je nutno podotknout, že až do mého odjezdu (a i po něm, jak doufám) došlo k naplnění všech očekávání, do místa vložených. Tomu přispělo úžasné teplé a slunečné počasí, přímo vybízející k venkovním aktivitám. Se západem sluníčka se - pravda - ochladilo velmi rychle, vnitřní prostory ovšem byly velmi adektvátně vytopeny a krb se živým ohněm v akčním prostoru dodával dění domáckou útulnost. Pro autora těchto řádek pak má místo jistý specifický osobní nádech, jehož osvětlení bude předmětem samostatného textu.
Na akce jsem zvyklý jezdit poměrně časně, takže v okamžiku mého příjezdu zel útulný hotelový bar, služící současně jako recepce ještě relativní prazdnotou, kterou zaplňovalo něco porůznu telefonujících a ze sklenic upíjejících úchylů. Jádro organizačního týmu na místě ještě nebylo, takže jsem si nechal otevřít prvé z četných nepiv v láhvi a z malého balkónku jsem nostalgicky zíral do protisvahu, do míst, která jsou na webu několikrát zmíněna duši milou úchylkou. Slunce se pomalu naklánělo do úžasné scenérie k obzoru, který se v oněch místech otevírá v sektoru od Černé hory až po devadesát kilomtrů vzdálený Ještěd, aby přiskočil o tři horizonty blíž k vrcholovým partiím krkonošského hřebene od Kotle přes Zlaté návrší a Violík po Sněžné jámy a Stříbrný hřeben. Na pozadí rudě vyhořívajícího a pěkné počasí slibujícícho západu krásný pohled, kažený jenom poměrně sytým kouřmem ve vzdálenějších horizontech.
Prostor, pokrývající celou (nemalou) délku hotelu se postupně zaplnil najíždějícícmi úchyly a jejich zavazadly aby nakonec s příjezdem jádra tvrzní skupiny nabyl i organizovanějšího rámce. Ten spočíval v nazónování trojice navzájem propojených místností na zónu žrací/lemtací, zónu akční a nakonec zónu organizačně-komunikační. Zatímco v zóně prvé se zdatně činil hotelový personál, zónu druhou ovládl Leon za asistence eleferní skupiny. V třetí zóně se v rohu usídlil Kahofer s Anet, Biggem a Nykali, kteří se pustili do nekončící a obvykle i nutně otravné organizační rutiny kolem bydlení, stravenek a řešení miliónu dalších drobností, které z anarchie dělají akci, na kterou pak ostatní vzpomínají s uznáním. V té době již ve druhé, tedy akční zóně bylo smontováno závěsové lešení, ondřejský kříž a rozložena základní eleferní výbava. Vše zmíněné se v průběhu pátečního večera a následující noci setkalo s oceněním akčnících i akčnění přihlížejích. Velký prostor přitom poskytnul zúčastněných dostatek příležitostí k individuálním hrátkám, povídání či volnému korsu mezi skupinkami - zde je třeba velmi ocenit volbu místa s takto rozlehlým akčním zázemím. Dění pokračovalo až do časných nadranních hodin, kdy jsem jej opustil za účelem jedné dlouho předem dohodnuté interakce a dle informací personálu se poslední pobudové rozlezli do pokojů až někdy v půl šesté ráno.
Sobotní ráno zahájila vůně čerstvé kávy a smažící se slaniny. Do jídelny se mi podařilo dorazit jako prvnímu dlouho před avízovaným podáváním švédské snídaně (nadmořská výška místa a podzimní čistý vzduch mne svedly k pozorování a poslechu leteckého provozu, který před papežovou návštěvou nabyl nad ČR velmi zajímavých kvalit). Ve společnosti Waca a Zviřátka jsme učinili dobře svým chuťovým buňkám - nejprve vynikajícími utopenci a nakládaným hermelínem, později pak - dle nátury - někteří sladkým dezertem, jiní spíše mňamkami rázu masitého. Jídla bylo podáno mnoho, v nabídce, vyhovující prakticky libovolnému vkusu. Tento způsob stravování zaslouží převzetí i do budoucna. Jako prevenci přežrání jsme proto následně zvolili výlet do místa, úchylově srdci milého, vzdušnou čarou jen několik set metrů vzdáleného. Nepovažoval jsme za nutné upozorňovat spoluvýletníky na skutečnou délku a hloubku údolí, dělící hotel od protilehlé stráně a naše skupina, posílaná o Gaurina se vydala na cestu předpolední krkonošskou přírodou se špílci a průpovídkami. Celková délka vycházky se natáhla na něco málo přes deset kilometrů, takže do hotelu jsme dorazili k druhé fázi oběda, tvořeného - dle výběru - masovou směsí, kuřetem či borůvkovými knedlíky o velikosti menší hlavy hydrocefalovy. Na rožni před hotelem se již otáčely vepřové kýty a šunka od kosti a na dětském hřišti o kousek dále se akční skupina úchylů věnovala hrám, budícím u kolemprocházejích turistů nemalý podiv. S nabírajícm spádem dění se turistický provoz stal nežádoucím a jako nouzové řešení byla na začátku příjezdové cesty vytvořena vozová hradba s informací o tom, že hotel je uzavřen pro veřejnost. I tak ale mnoho turistů dorazilo a interakce s nimi mnohé ze zúčastněných nemálo pobavila. Pro ilustraci lze uvést poznámku postarší dámy, notně pobouřené interakcí do ponnynčího oblečené Maji a filmujícícího Rubbermana - "ty maj´ za den filmování víc, než my za měsíc" či čtveřice předem varovaných dívek, které po upozornění na to, že na hotelu probíhá úchylný sraz nejprve natěšeně a s rameny přes celá záda pokračovaly v cestě, aby - po shlédnutí kříže a kolem něj řádících úchylů - zděšeně odbočily po sjezdovce dolů. Korunu všemu dalo zjištění, že hotel je jedním z uzlů v okolí probíhající šifrovací hry a mnoho "turistů" se tak snažilo opsat si určitá čísla ze spodní zelené tabulky vedle hotelových dveří.
Nosnou akcí sobotního odpoledne byly hrátky skupiny chovatelů antropomorfních koní, kteří se sešli v silné sestavě, neformálně vedené Rubbym, Riderem a Myshí. Během odpoledne byla vybudována parkurová dráha a úderem čtvrté odpolední byl zahájen kombinovaný závod, složený z dvojkolového parkuru a klusácké soutěže. O jeho technické zabezpečení se postaral zejména Rider s Myshí, kteří dovezli potřebné překážky a následně i šéfovali stavbě trati. O organizační stránku se se zběhlostí vpravdě rutinérskou postaral Waco, který promptně určil veškeré činovníky, zorganizoval sázkovou kancelář a nakonec i zkušeně řídil průběh dění. Coby praporek v rukou startérových (Darksword) posloužila tartanová Limonádina pidisukénka, navlečená na jednu z eleferní rozporek a je nutno přiznat, že i další atributika by u roduvěrných koňáků vzbudila jistou dávku nepochopení, hraničícího s nezdravým zájmem. K závodu se přihlásilo pět dvojic v různém stupni ponnynkářské věrohodnosti - Riderův valach asi již nebude nikdy předstižen, nicméně i odění ostatních skýtalo pro oko divákovo mnoho zajímavých aspektů. Hladný a zábavný průběh akce narušilo jen zranění koně druhé startující dvojice, takže jsem si krom role ředitele závodu mohl vyzkoušet i roli veterinářovu, pravda za zdatné asistence Hafiho a následné konzultace Neřiny. Koleno koníkovo se ani po zaledování a fixaci neuklidnilo, doufáme ale, že jeho vyléčení bude otázkou rychlou a krátkodobou.
Již během závodů bylo dopečeno maso, takže k vyhlášení výsledků se mnozí diváci i zvířata dostavili/dostavila s mastnými tlamičkami a kopýtky. Maso bylo luxusní. Společnost kolem něj ovšem též. Až do západu slunce byl využit poutací pletr (původně houpačka na hotelovém hřišti), kde se zdatně činil Leon coby mistr umění vazačského a Tymur, jeho provázkování dokumentující. Po západu slunce jsem byl bohužel nucem tuto duši milou a zábavnou společnost opustit, takže doufám, že popisu dalšího dění se ujme někdo ze zbývajících účastníků. Přesto si ale dovolím dopustit se dílčího resumé.
Dojem z akce je veskrze kladný. Nemalou zásluhu na něm má organizační zběhlost "tvrdého jádra" - tedy tvrzní skupiny, ošlehané a vycvičené tvrzními akcemi velkého formátu či "služebně starších" úchylů, zběhlých ve formátech Staré pošty, Eliotů, Podrazů či Bílé hory. Tomuto jádru se dařilo držet dění nenápadným způsobem v hranicích nepřeorganizované zábavnosti, bez excesů a nežádoucích interakcí. Velmi mile potěšila panující atmosféra, vstřícná k nováčkům a dostatečně stylová pro staré harcovníky. Za neméně pozitivní pak považuji praktickou absenci problémů s alkoholem či vzájemnými animozitami, o obtěžování nehovoře. Pokud by se tento styl dění dal považovat za nově nastolený standard, budu prvním, kdo pro jeho zavedení bude hlasovat. Na místě je rozhodně poděkování každému, kdo pro zdar této nadmíru zdařilé akce přiložil ruku k dílu jakýmkoliv podílem.
